Philippe Djian - Třenice

29.03.2005 - Ondřej Horák (LN)

Philippe Djian (1949) po více než dvaceti letech a mnoha vydaných titulech napsal výbornou knihu.

Třenice Francouzský prozaik Philippe Djian debutoval v roce 1981 souborem povídek Padesát ku jedné, jejichž hrdiny byli outsideři. Ostatně sám Djian začínal v proslulém nakladatelství Gallimard jako skladník. Dnes v tomto nakladatelském domě, které věnuje péči například i románům Milana Kundery, vydává své knihy. Djian se proslavil především svým třetím románem 37,2° ráno, který se dočkal filmového zpracování režiséra Jeana-Jacquese Beineixe. Do češtiny bylo přeloženo zatím jediné Djianovo dílo, román Za rozcestím (2000), které rok po francouzském vydání přinesl na český knižní trh Odeon. Totéž nakladatelství nyní zajistilo překlad i zatím poslední autorovy prózy z roku 2003 - Třenice. Útlý svazek obsahuje pět epizod ze života - s časovými prolukami malého chlapce, později dospělého muže a jeho stárnoucí matky. V úvodní "třenici" se objevuje na scéně ještě otec. Jeho krátká přítomnost a následný finální odjezd startuje sérii neustávajícího rodinného dusna, citové závislosti a z ní plynoucího psychického vydírání. Nabízí se samozřejmě termín "oidipovský komplex". Ostatně totéž vyčítá hlavnímu hrdinovi i nejedna dívka: "Nebyla první, co přišla s touhle písničkou. Když se nějaký poměr začal zhoršovat, vždycky se dostala na přetřes povaha mých vztahů s matkou. Už to nebylo nic nového. Na to všechny dřív nebo později tak či onak dojely. Nedalo se s tím nic moc dělat."

V mocných kleštích žen

Philippe Djian Djian v poznámce na konci románu přiznává, že první epizoda, která odstartovala práci na této knize, vyšla nejprve v deníku Le Monde. Přestože sledujeme v pěti epizodách téhož muže, který má věčné trable s opíjející se matkou, vykazují totiž jednotlivé části příběhu vzájemně drobné faktické posuny. Základní mateřsko-synovské "zaklesnutí" se zdá být neodvolatelné. Dospělý syn totiž nejenže doplácí na matčinu osamělost a rozevlátost krachem svých vztahů, ale k dovršení všeho je v předposlední části nucen trávit dny na chatě u jezera s naprosto zdravotně odepsaným alkoholikem, do něhož se matka zamilovala jen proto, že se podobá jejímu bývalému manželovi. V poslední epizodě zažívá vypravěč, nyní majitel knihkupectví a nakladatelství, již roli otce dospívající dcery, a to po smrti manželky jako vdovec. Uvědomuje si, že jeho život je příběhem uvozeným i zakončeným ženami: "Ale nelíbilo se mi, co mi chystá Lili, nelíbil se mi had, který se vplížil mezi nás, a taky se mi nelíbil postoj matky, jež začínala brojit proti mně od té doby, co to s mou dcerou šlo od deseti k pěti. Ty dvě spolu tvořily mocné kleště. Náhle jsem si začínal uvědomovat, že si postupně předaly štafetu." Tragigroteskní skon vypravěčovy manželky ostatně není v knize jediným případem úmrtí. Sympaticky životaschopný a příliš se neohlížející vypravěč se s nimi ovšem vyrovnává velice věcně. Djian se od většiny francouzských autorů odlišuje návazností na angloamerické autory. Jeho způsob vyprávění je nezastřený. průzračný. Proto v doslovu Matěje Turka překvapí srovnání s Milanem Kunderou, intelektuálním typem autora. Djianova kniha pěti "třenic" by pro své střízlivé nazírání plebejského světa mohla zarezonovat i u českých čtenářů.

Philippe Djian: Třenice. Přeložil Tomáš Kybal Odeon, Praha 2005, 120 stran.