Irina Děněžkinová - Dej mi!

26.05.2005 - ONDŘEJ HORÁK (LN)

Další mladá dívka, která vydala knihu. V Německu tyto autorky skupinově označují "dívčí zázrak"; u nás máme Petru Hůlovou, v Polsku zas slaví úspěchy Dorota Maslowská. Pozadu nezůstává ani Rusko. Irina Děněžkinová (1981) z Jekatěrinburgu na Urale vydala svůj povídkový debut Dej mi! již před třemi roky. Často se v těchto případech strhne mnoho povyku pro nic: Mladé dívky píší. Křehká stvoření užívají ve svých textech vulgární výrazy a otevřeně popisují všelijaké erotické scény. Och! Pokud něco takového pořád stačí k propuknutí zájmu o autorku, pak asi mají gender studia před sebou ještě spoustu práce. Anebo v medializovaném světě ani tak nezáleží na kvalitě knihy, ale na tom, že mladou autorku lze na rozdíl od starého spisovatele umístit na obálku časopisu?

Hrošíku? Mrožíku!

Dej mi! Na sto padesáti stranách se Děněžkinová představuje souborem jedenácti povídek. A hned první, titulní povídka dává zapomenout na spekulace o tom, že kniha je jen "kulturním přívěškem" autorky. Dej mi! je text o studentech a jejich nezřízeném životě, který je vykreslen velmi plasticky. Ocitáme se na rozhraní dětské mysli a dospělého těla. Vypravěččina nejlepší kamarádka se jmenuje Volkovová: "Seděly jsme v kuchyni s nohama skrčenýma na stoličkách a navzájem se neposlouchaly, když jsme si sdělovaly věci ,mezi námi děvčaty'. Mezi Hrošíkem a Mrožíkem." Zatímco vypravěčka citově tápe, Volkovová jde najisto. Zajímají ji starší zajištění muži: "Péro má jako řadicí páku. Wow! Ráno mě odvezl do práce a vzal si ode mě číslo." Ve druhé povídce Valeročka nás Děněžkinová zavádí na dětský letní tábor a s touto látkou se vypořádává opět skvěle. Cítíme tu veškerou dětskou bezbrannost, necitlivost, zákeřnost, sobectví... V opozici k dětem stojí odevzdaná učitelka Lýdie: "První den jí Kolja Ježikov řekl, že je stará kráva. Lýdie nevěděla, jak se zachovat. Chtěla mu přes tu jeho tvářičku, pokřivenou do jízlivého úšklebku, jednu vlepit. Ale bít děti není pedagogické, a navíc je to i trestné. ,Běž si umýt pusu mýdlem!' nařídila přiškrceným hlasem Koljovi. ,Píčo!' křikl na ni vesele."

Je to tady - láska

Děněžkinová si vede výborně i v popisu starších dětí, značně utržených ze řetězu: "Škrábala ho prsty a snažila se dostat zpod Ignáce. Vykřikla: ,Co to sakra děláš? Co to?' ,Ale kotě, co jako? Já tě miluju! Miluju... Dlouho, už od prvního dne... Kočičko...' Nemohl si vzpomenout, jak se jmenuje, vlastně to vůbec nevěděl. ,Vážně?' ,No, vážně, kočičko!' Káťu polilo příjemné horko. No, takže je to tady - láska, uklidnila se spokojeně. ,Ignáci, já tě taky miluju.'" Nejrozsáhlejší povídka Song for Lovers, stejně jako další (Distancovaný cit, Rotvajler Ljocha, Moje nádherná En a Isupov) rozvíjejí téma i způsob vidění titulní povídky. Samy o sobě by jistě velmi dobře uspěly, vedle Dej mi! se však jeví jen jako méně intenzivní opakování. Mladá autorka jako by vytušila, že své postupy nemůže donekonečna recyklovat a ve zbývajících povídkách (Vasja, Postskriptum, Smrt a chat, Ty a já) se pokouší vytvořit alternativu "autobiografickému" proudu své tvorby. Nutno ovšem říci, že se tak jen ukazuje, že pokud je autorce něco bytostně blízké, pak jsou to právě ony texty "prožité". Na Děněžkinové je třeba ocenit nejen to, že se nebojí sama sobě podívat do očí, ale navíc se dokáže nahlédnout s humorem. Životaschopná "treperenda", která to o sobě velmi dobře ví. Dej mi! je výborným debutem, vynikající jsou především první dvě povídky.

Irina Děněžkinová: Dej mi! Přeložila Barbora Gregorová Ikar, Bratislava 2005, 160 stran