Don DeLillo - spisovatel, o kterém bychom měli vědět

12.06.1999 - Hana Ulmanová (MF)

O osobě spisovatele Dona DeLilla se toho ani v jeho americké vlasti příliš neví, přestože patří k uznávaným veličinám. Hájí si své soukromí tak, že při předloňské anketě periodika Entertainment W eekly se umístil v žebříčku »nesdílných« i před pověstně tajnosnubnými Thomasem Pynchonem či J. D. Salingerem. DeLillo před časem poznamenal, že existují spisovatelé, jejichž díla kultura nevstřebává snadno - a i proto není důvod být kdykoliv k dispozici médiím a všespalujícímu mlýnu spotřeby. Jelikož ústředním tématem jeho tvorby je zápas jednotlivce s jakousi monumentální superstrukturou, zdá se, že svůj život a dílo uvádí v soulad. I když musíme být obezřetní - na internetových stránkách nalézáme seznam interview s DeLillem a přetištěn je například rozhovor pro německý týdeník Die Zeit (42/98) nazvaný Mr. Paranoia. Do češtiny byl DeLillo uveden teprve nedávno: olomoucká Votobia připravila jeho román Bílý šum; další překlad je na obzoru.

Oba DeLillovi rodiče se narodili v Itálii, zatímco syn přišel na svět 20. listopadu 1936 v newyorském Bronxu. T am prožil dětství a mládí, ale moc nečetl - ve čtrnácti obd i v o v al pouze Draculu. V osmnácti se však stalo něco důležitého: narazil na knihy W illiama Faulknera a Jamese Joyce. Získal pocit, že »každé slov o má živ ot a historii«. Ale dnes se domnív á, že více než spisov atelé ho o vlivnily evropské filmy, jazz a abstraktní expresionismus.

Mr. Paranoia

Don DeLillo vydal od roku 1971 jedenáct románů. Svou první delší prózu nazval Americana a jak sám sdělil, učinil tak nikoliv náhodou: »Bylo to mé soukromé vyhlášení nezávislosti, jímž jsem řekl, že chci využít celého nabízejícího se obrazu, celé kultury. Amerika byla a je snem přistěhovalců, a jako syna dvou imigrantů mě vábil ten pocit mít šanci, který koneckonců přilákal mé prarodiče i rodiče.« Na prvotině se prý učil být spisovatelem. K dílům ze sedmdesátých let, která dokazují, že se řemeslu učil dobře, patří zejména romány Great Jones Street z roku 1973 a Ratnerova hvězda (Ratner's Star), vydaná o tři roky později. P rvní z románů pojmenoval po nechvalně známé new yorské ulici, jež bývala posledním útočištěm žebráků a tuláků. DeLillo ji přirovnává k jakési středověké komunitě, kde jsou nemoci vystaveny přímo na ulici a nepříčetní lidé mluví sami k sobě. Tady leží zárodky autorovy snahy zobrazovat odvrácenou tvář Ameriky. Naproti tomu v Ratnerově hvězdě se objevuje krása vědeckého jazyka a tajemství čísel. DeLillo tu pracuje s myšlenkou čisté matematiky jako tajné historie a tajného jazyka. Počíná zde rozvíjet svou teorii o jazyce coby prostředku manipulace. V následující dekádě už nemohlo být o DeLillově sveřeposti pochyb. Například v románu V áhy (Libra, 1988) podal až ostentativně černý obraz americké civilizace; kromě literárního vandalismu byl obviněn ze špatných vlasteneckých postojů a z úchylného vymýšlení teorií spiknutí. A na tomto místě se již musíme zastavit u Bílého šumu (White Noise).

Jako xeroxové kopie

Don DeLillo Uvést k nám DeLilla právě tímto románem z roku 1985 byl prozíravý tah. Mimochodem: když v roce 1996 položila redakce časopisu The New York Times Magazine několika význačným literárním kritikům otázku, které dílo konce 20. století bude po dalších sto letech čteno a kladně hodnoceno, vybrala si Michiko Kakutaniová, stálá recenzentka prestižních Timesů, právě Bílý šum. S odstupem jedenácti let od vzniku díla prohlásila, že jeho postavy jsou v reálu ještě zřetelnější - ať univerzitní vědci, kteří se specializují na Elvise Presleyho či krabice na ovesné vločky, nebo lékaři, již ordinují medikamenty slibující zmírnit strach ze smrti. Bílý šum se odehrává ve fiktivním americkém městě, kde neexistují přirozené hranice a orientační body jako řeka či náměstí. Obyvatelé se řídí podle železničních kolejí nebo dálnic. Centrem společenského dění se stávají mamutí nákupní střediska. Starší lidé se »v tak rozlehlé a zvláštní krajině« dokáží ztratit, avšak malé děti z předchozích manželství bez problémů létají za svými pravými či novými rodiči po celé zeměkouli. Hlavní hrdina, Jack Gladney, je v akademických kruzích uznáván, neboť v roce 1968 vynalezl novou disciplínu, hitlerologii. Jen Hitler je dostatečně strašlivý, aby absorboval a neutralizoval všudypřítomný strach z umírání, který u Gladneye přeroste v panickou obsesi. Jack prohlédne, jak reklamní agenti vyrábějí své iluze, nicméně i on se vypraví na výlet k NEJFOTOGRAFOV ANĚJŠÍ STODOLE V AMERICE. Konzumuje nikoli proto, aby se seberealizoval, nýbrž aby získal pocit míru a bezpečí. Nemůže se však zbavit pocitu nepojmenovatelného spiknutí. Gladneyovy představy brzy dojdou naplnění - jakoby v duchu výroku W illiama Burroughse, že paranoik je člověk disponující fakty. Toxické zamoření, něco, co se dosud dělo pouze na televizní obrazovce či v jakémsi třetím světě, se stane důvěrnou skutečností, třebaže při evakuaci pomáhají osoby označené páskou s nápisem SIMUVAK (zkratka pro simulovanou evakuaci). Po různých až halucinogenních peripetiích se sice život města vrací do normálních kolejí, něco se však přece narušilo. Například v hypermarketu byly přestavěny regály, a zákazníci tím ztratili své základní jistoty. Text románu pracuje s běžnými výrazy, které označují běžné skutečnosti; komplikovaná není ani syntax díla. DeLillo důvěrnou formou popisuje věci důvěrně známé. Překlad Libuše Bryndové bohužel nedosahuje jazykové preciznosti originálu, nevystihuje tuto rafinovanost. Milan Jungmann v Literárních novinách napsal, že Bílý šum je próza »zoufale plochá, bez skutečné myšlenkové hloubky«. Zdá se to jinak. »Plochost« je tu promyšleným záměrem: autor se snaží vystihnout realitu co nejadekvátněji, s veškerou postmoderní »plochostí«. Američané z Bílého šumu spíše než individuality s neomezenými možnostmi připomínají jakési naprogramované xeroxové kopie. Nelze tu nevzpomenout studii Edwarda Albeeho, v níž píše o americkém absurdním divadle šedesátých let, jehož byl představitelem. Jelikož se mu řeč lidí často jevila jako nesmyslné a odcizené plkání, snažil se Albee tenhle pocit ve svých hrách zprostředkovat technikou »nesmyslných« replik.

Poslouchejte!

V devadesátých letech Don DeLillo vydal dva romány. Hromadné sňatky jej inspirovaly k úvahám o tzv. masové mysli v knize Mao II (vyšla roku 1991). Předloni se zjevilo Podsvětí (Underworld). Tímto mnohasetstránkovým obrazem Ameriky jako gigantické skládky odpadků i radioaktivních odpadů, sklepení, bunkrů či protileteckých krytů zaujal kritiku a čtenáře asi jako nikdy předtím. Ale Podsvětí je pro nás už jiná kapitola. Pražský BB art připravuje jeho překlad na příští rok. Jakou váhu autor přikládá slovu, naznačuje následující detail: Don DeLillo k Podsvětí uspořádal seminář pro překladatele a literární agenty, kde objasňoval významově obtížná místa románu. Z tohoto semináře byl pořízen čtyřhodinový zvukový záznam, který je nyní nezbytnou součástí prodeje autorských práv.