Michael Cunningham - Hodiny

23.10.2002 - DANA MALÁ (MF)

Američan Michael Cunningham (1952) ve svém čtyři roky starém románu Hodiny, jenž v roce 1999 obdržel Pullitzerovu cenu a ocenění PEN/Faulkner Award, skládá hold spisovatelce Virginii Woolfové (1882-1941). A činí tak způsobem hodným velkého tvůrce! Cunninghama uhranul způsob vidění a psaní vrcholné představitelky literárního modernismu: popisy Woolfové, vedené "zevnitř postavy", přesně vystihují tzv. ženské vnímání, v němž smyslové a intuitivní prvky často hrají určující roli. Cunnigham se však tím, že odkaz britské tvůrkyně využil velmi promyšleně a inspirovaně, vyhnul apologetismu, natož plagiátství. Naopak: dal vzniknout originální a rafinované struktuře. Cunningham se nechal inspirovat především románem Virginie Woolfové z roku 1925 Paní Dallowayová (český překlad vyšel o půl století později). Přestože pro znalého čtenáře Hodin může být hledání jemných odkazů na román Woolfové zábavnou intelektuální hříčkou, není obsah "předlohy" fakticky důležitý. Tak jako pro Woolfovou nebyla určující takzvaná objektivní realita, nýbrž niterné prožívání světa jednotlivými aktéry jejích próz, tak není podstatné, co z Paní Dallowayové bylo konkrétně přeneseno do Hodin, nýbrž jak je onen román modernistky všudypřítomně "rozpuštěn" v rozpoložení a životech Cunninghamových postav. Další spřízněnost: stejně jako Paní Dallowayová, tak i Hodiny se odehrávají v jednom dni. Ale prolínají se v nich příběhy tří žen a časově to "setkání" pokrývá značnou část 20. století. Virginia Woolfová se ve dvacátých letech snaží skloubit roli domácí paní a zároveň tvůrčí umělkyně. Laura Brownová krátce po druhé světové válce utíká k četbě Paní Dallowayové od ubíjejících domácích povinností a život Clarissy Vaughanové, naší současnice, je od mládí předznamenán přezdívkou Paní Dallowayová. V prvním plánu je na protagonistkách patrné, jak se historicky změnilo postavení ženy a došlo k faktickému osvobození z představ o tradiční ženské roli. Avšak cosi důležitého zůstalo u všech hrdinek stejné. Existenciální problémy, jakými jsou strach ze smrti a zapomnění, touha po výjimečnosti, lásce a naplnění, řeší v konfrontaci s banalitami všedního dne. Ten je navíc pokaždé naplněn službou druhým. Virginie se klopotně chystá na návštěvu své sestry s dětmi; těhotná Laura se stará o malého synka, a přitom připravuje narozeninovou oslavu pro svého manžela; Clarissa organizuje party na počest svého umírajícího přítele, básníka oceněného významnou cenou. Vnitřní život hrdinek se tak odvíjí jaksi nad plán a navzdory konkrétním úkonům a povinnostem. A protože tyto úkony postavy naplňují - právě díky svému bohatému vnitřnímu životu - novými obsahy, značně si tím své praktické fungování komplikují. Hodiny jsou uvozeny dvěma sebevraždami. První kapitola nás přivádí k řece, v níž končí život Virginie, v závěru se básník nemocný AIDS vrhá z okna pátého patra. Ale tyto akty zoufalství nevyvolávají pocit beznaděje: jsou chvílemi posledního tvůrčího vzepětí, akty svobodné vůle, jak naložit se svým životem, razantním odmítnutím chátrání a soucitu. Titul Cunninghamova románu jednak odkazuje na Paní Dallowayovou, neboť Woolfová názvem Hodiny označovala pracovní verzi tohoto svého díla, jednak běží o název dokonale příznačný. Každá hodina takto žité existence má punc jedinečnosti. Vše, co se s postavami odehrává, nese významy, v nichž se prolíná celý jejich dřívější život, a zároveň je budoucnost otevřená téměř všem možnostem. A zažívané hodiny štěstí jsou pak dokonalé hlavně proto, že slibují ještě mnohem víc. Avšak s odstupem času je často zřejmé, že žádné další chvíle naplnění už nemusí přijít.

Michael Cunningham: Hodiny. Přeložil Miroslav Jindra, doslov napsala Hana Ulmanová. Euromedia Group - Odeon, Praha 2002, 192 stran, náklad a cena neuvedeny.