Michael Cunningham - Hodiny

08.10.2002 - Ladislav Nagy (LN)

Nakladatelství Odeon vydalo pozoruhodnou prózu Michaela Cunninghama Hodiny, inspirovanou románem Virginie Woolfové Paní Dallowayová. Virginia Woolfová jistě neměla snadný život. V době, kdy modernističtí umělci planuli nadšením a optimismem a psychologové v návaznosti na Freuda přicházeli snepříliš objevným, leč osvobozujícím zjištěním, že i ženy baví sex, přední anglická autorka té doby žádné nadšení (ani společenské, ani sexuální) nesdílela - liberalizace nedošla ještě tak daleko, aby detabuizovala bisexuální a homosexuální vztahy, navíc Woolfová trpěla komplexy ze stárnutí, měla subjektivní pocit, že se jí nedaří umělecky, a zcela objektivně selhávala jako kritička a znalkyně (oslavovala přihlouplý román Radcllife Hallové Studna osamění, zavrhla Joyceova Odyssea). A k tomu ještě válka, jež Anglii zasáhla naplno v roce 1941 - problémy se navršily, život se stal pro Woolfovou nesnesitelný, a tak to řešila tím nejzásadnějším způsobem: sebevraždou.

Duch autora

Detailně popsanou sebevraždou nervově labilní autorky začíná i neobyčejně zajímavý román Michaela Cunninghama, který ve skvostném překladu Miroslava Jindry a s vyčerpávajícím doslovem Hany Ulmanové teď vychází i česky. Hana Ulmanová nikoli náhodou v doslovu poukazuje na experimentální drama Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové (v českém překladu Kdopak by se Kafky bál), jež je krásným příkladem toho, jak ani současní nebo postmoderní autoři nemohou uniknout vlivu modernistických mistrů. A vliv Virginie Woolfové rozhodně není zanedbatelný: svým následovníkům zůstavila impresionistické techniky, naučila je dívat se téměř okem malíře, ale i naslouchat uchem hudebního skladatele, jednoduše řečeno obohatila anglicky psanou literaturu o bohatství vjemů, jež předtím dost často proklouzávaly prostorem mezi perem a papírem. Je hodně současných autorů, kteří jsou Woolfovou ovlivňováni takřka nevědomky, jiní tento vliv přiznávají a snaží se s ním i tvůrčím způsobem pracovat - což je případ Michaela Cunninghama, který se nebál a vstoupil do řeky, ve které straší duch utonulé Virginie.

Absence originálu

Jeho román vlastně sestává z několika paralelních příběhů, jejichž uspořádání je poctou Woolfové a zároveň trochu popřením. Poctou v tom, že děj příběhů je koncentrován do určitého úzkého časového úseku, konkrétně jednoho dne - ostatně jako Paní Dallowayová (tento román se stal Cunninghamovi hlavní inspirací); popřením naopak tím, že příběhy se odehrávají téměř napříč celým dvacátým stoletím. V první rovině je téměř perem životopisce zachycena Virginia Woolfová, jak se až nesympaticky nedokáže vyrovnat s banalitami všedního života (tj. uvařit sestře čaj), ale zároveň pracuje na mistrovském díle, které má za pár let spatřit světlo světa pod názvem Paní Dallowayová; v rovině druhé čte žena v domácnosti Laura Brownová zmíněný román, snaží se připravit oslavu narozenin pro svého muže (celkem s problémy, protože se stále vrací ke knize) a čím dál víc si klade otázky po smyslu života. A konečně v rovině třetí (a současné) se Clarissa Vaughanová, přezdívaná Dallowayová, chystá zorganizovat večírek na oslavu svého někdejšího milence a nyní dobrého přítele, jenž obdržel literární cenu, on je ovšem těžce nemocný (jako bisexuál se nakazil HIV) a v jeho halucinacích se rafinovaně odrážejí výjevy z románu. Text románu Paní Dallowayová, který je určujícím hybným momentem celé knihy, je až podivuhodně nepřítomný: máme zde okolnosti jeho vzniku a potom až letmé, často jen obtížně zachytitelné (a bez důvěrné znalosti románu absolutně nepozorovatelné) náznaky, ozvuky, aluze... Dřívější román se prostě vznáší nad tím současným jako duch, se kterým se autor pouští do statečné debaty o tom, jestli a proč má cenu žít. Výsledkem rozhovoru je tento román.

Michael Cunningham: Hodiny. Přeložil Miroslav Jindra Odeon, Praha 2002, 191 str.