Chuck Palahniuk - Zalknutí

06. 09. 2003 - IVAN ADAMOVIČ (LN)

Třetí v řadě českých překladů próz Američana Chucka Palahniuka je po Klubu rváčů (1996, česky 2000) a Programu pro přeživší (2000, česky 2002) román Zalknutí.

Viktor Mancini, hrdina románu Zalknutí, v jedné z kapitol vypráví školákům o středověkém mučení. Přitom jim jen tak mimochodem podstrčí praktickou radu do života. Ví totiž, že bez napínavého obalu by děti dospělé rozumy okamžitě pustily z hlavy. Autor románu Chuck Palahniuk zase moc dobře ví, jaký obal podstrčit svým čtenářům. Dokáže je zhypnotizovat vtipem a rytmem vyprávění jako Kurt Vonnegut ve svých nejlepších dílech. Jeho hrdinové se chovají jako otrlí cynici, ale jestli myslíte, že to je jejich pravá identita, nebo že to je dokonce skutečná tvář autora samého, pak jste se zarazili jen u toho sladkého obalu na povrchu bonbonu. Neboť, jak říká týž vypravěč: Račte mi ukázat jedinou věc na tomhle světě, která je tím, za co ji máte. Palahniukova témata, jak je známe z románů Klub rváčů a Program pro přeživší, se v Zalknutí vracejí jako déjá vu. Všechna by se dala shrnout heslem "Svoboda jedince versus společenské normy". V Palahniukových románech se začíná nebezpečně rýsovat společný základ, k němuž autor titul od titulu jen přidává různé příměsi. Tentokrát tyto ingredience hledejte v přihrádkách: Oidipovský komplex. Sexuální závislost. Postmoderní situace a simulace reality.

Profesionální oběť i univerzální viník

Zalknutí Viktor Mancini je profesionální simulant. Přes den pracuje jako kompars v historickém naučném parku. V dobovém oblečení z 18. století předvádí zvědavým turistům, jak vypadal svět raně koloniální Ameriky. Sadistický vedoucí parku dohlíží na to, aby veškeré detaily oblečení i chování odpovídaly příslušné době, byť se toto zdání daří zachovávat jen na první letmý pohled. Po večerech si Viktor hraje v drahých restauracích na oběť. Předstírá, že se dusí soustem, a čeká, kdo z hostů ho přispěchá zachraňovat. Z dětství má vyzkoušené, že oběť požívá sympatií, o jakých se normálnímu smrtelníku ani nesnilo. Vyvolává v lidech emoce a v zachráncích pocit odpovědnosti za jeho další život. Kromě toho, že si tak uměle získává přátele, přilepšuje si i finančně, neboť zachránci, kteří se během chvilky proměnili z obyčejných lidí v hrdiny, mu ještě po letech posílají k narozeninám dárky a šeky na přilepšenou. Jak bývá u Palahniuka zvykem, je Viktorova situace podobenstvím. Celá naše doba se zalyká sama sebou. Všichni utíkáme od skutečných prožitků k náhražkám. Viktor si se skutečným světem a skutečnými city jaksi neví rady a cítí se v bezpečí, když sklouzává zpět do konejšivé jistoty svých závislostí. Nejevidentnější je jeho závislost na sexu, z níž se neúspěšně pokouší léčit. Navštěvuje terapeutické skupiny, ale místo aby prožíval skupinovou očistu, užívá si na toaletách se stejně postiženými ženami. Protože co je asi tak lepšího než sex, přemítá Viktor. I ta nejmizernější kuřba je lepší než řekněme přivonění k té nejpěknější růži... než pohled na ten nejbáječnější západ slunce. Než dětský smích. Viktor však v sobě má také impuls pomáhat ostatním, vzorec, který do něj zřejmě implantovala jeho matka. Jeho způsoby pomoci jsou ovšem sporné. Když navštěvuje svou duševně nemocnou matku, stává se takřka proti své vůli rozhřešitelem pro všechny dementní obyvatelky ústavu. Babičky ploužící se po chodbách si do něj promítají toho, kdo jim v životě nejvíce ublížil, a on si nechá kříž cizích hříchů naložit na ramena. Přiznává se ke všemu, co údajně spáchal, a důchodkyně jsou šťastné, že konečně našly svého viníka. Jen matka si k Viktorovi neumí stále najít cestu, ačkoliv právě tohle by potřeboval ze všeho nejvíc. Jen tak by mohl přetnout nešťastnou závislost na matce, oidipovské manželství, které nelze ukončit rozvodem, jedině smrtí. V matčinu smrt Viktor ze zoufalství tak trochu doufá, ale přesto mu to nedá, aby jí neplatil ústav za částky přesahující jeho plat. A tak se zase musí vypravit do nějakého podniku a zalknout se kusem roštěnky. Viktorova matka se nedokázala smířit se světem. Nenáviděla jeho úzkoprsost a přetvářku a nedostatek opravdového vzrušení. Než ji konečně zlomili psychicky i tělesně, krmila svého syna anarchistickými ideály ne nepodobnými těm Tylerovým z Klubu rváčů. Žasla nad tím, co společnost pokládá za správné, stejně jako hrdina knihy Program pro přeživší, odchovaný v izolaci náboženskou sektou. Stejné zákony, které nám dopřávají bezpečí, nás zároveň odsuzují k nudě, říkala Viktorova matka, když prchala před policií kvůli výtržnostem. Jejími ústy vyjadřuje Palahniuk svůj umělecký postoj: Jediná hranice, co zbyla, je svět nehmatatelného. Všechno ostatní je příliš natěsno sešpendlené... Nehmatatelným myslela internet, film, hudbu, literaturu, výtvarné umění, klevety, počítačové programy, cokoliv nereálného. Virtuální realitu. Věci jen jako. Kulturu... Protože přetrvávají jedině nehmotné ideje, pojmy, víry, výmysly. U soudu zas Viktorova matka prohlásila: Mým cílem je dopřát lidem skvělé historky k vyprávění. Copak totéž není cílem každého spisovatele?

Palahniukovy triky

Při četbě několikátého titulu Chucka Palahniuka už poznáte jeho autorské triky. Podobně jako Shakespeare (jak praví starý vtip) píše rád v citátech. Každou chvíli se hektické tempo jeho vyprávění zastaví a nastaví vám silnou, údernou větu, verbální mezisoučet dosavadního příběhu. Větu, kterou máte chuť si podtrhnout, vypsat do notýsku. Každá krátká kapitolka je svým způsobem soběstačná. Palahniukovy knihy se skládají z desítek mikropříběhů s vlastními pointami. Opakování několika charakteristických frází dodává dílu humor i kontinuitu. A nakonec je to autorova práce s detaily, vycházející z jeho pozorovací schopnosti: Pronikněte do neobvyklého prostředí. Poznejte detaily. Doveďte je do logických důsledků. Vše ostatní přijde samo. Věděli jste například, že se můžete zdarma opíjet zteplalým pivem, které Američané nechávají v pastičkách na hlemýždě? Nebo že milování se stetoskopem po ruce vám umožní lépe se naladit na partnerčin tep?

Patos a terapie

Palahniukovi hrdinové si často sahají až na dno. Zčásti je v tom postoj "když přežiju tohle, přežiju už všechno". Sám autor si v rámci kontaktu s realitou vyzkoušel, jaké to je, být ošetřovatelem v hospicu, přicházet do kontaktu s umírajícími, mít smrt na dosah a vidět, jak nicotné jsou proti ní všechny ostatní lidské snahy. Tyto zkušenosti v Zalknutí bohatě zúročil. Jeho postavy se programově zbavují všech ideálů, které si civilizovaný člověk o sobě vytváří. Zpočátku se zdá, že účelem je čirý nihilismus, popření všeho, co nějakou hodnotu má. Pravý důvod je ale jinde. Tito odpadlíci, pro něž má autor tolik pochopení, potřebují odhodit veškeré iluze o sobě samých, protože jim bránily poznat, jací doopravdy jsou. Teprve po odhození masek, po opuštění všech lží sobě i druhým, mohou začít budovat svou vlastní realitu. Palahniukovi hrdinové se probírají bahnem u dna při hledání své vlastní tváře. V posledních kapitolách ovšem hrozí románu Zalknutí předávkování patosem. Je to zřetelné především v kontrastu se zdánlivou drsností a bezvýchodností předcházejících částí knihy a ještě více ve srovnání v autorovými předchozími tituly. Palahniuk tu prostě zřetelněji odkrývá svou pravou nebo novou identitu. Nihilismus je ten tam. Terapie uměním zabrala. Moralista není to pravé slovo, ale napadne vás jako první.

Chuck Palahniuk: Zalknutí. Přeložil Richard Podaný. Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2003, 252 stran.