Cha Ťin - Čekání na Lina

26.01.2002 - Oldřich Král (LN)

Cha Ťin (*1956) žije od roku 1985 v Americe a píše anglicky, přesto je jeho román Čekání na Lina vyprávění nezaměnitelně čínské a čínský je i příběh, který se v něm vypráví. Kdo hledá pravdivou zprávu o stavu lidství v Číně druhé poloviny 20. století, tady je. Navíc v silném příběhu a v podmanivém vypravěčském gestu.

Román Čekání na Lina vyšel v Americe pod jednodušším a otevřenějším názvem Waiting a autor za něj v roce 1999 získal National Book Award a vzápětí i Faulknerovu cenu. Pozoruhodný úspěch autora, který začátkem 90. let nebyl pro svůj přízvuk dost dobrý, aby přednášel na amerických univerzitách to, co mu bylo nejbližší - čínskou literaturu a její poetiku. Cha Ťin píše, co ví, vypráví, jak se věci staly, a přitom nic nevysvětluje, natož aby nám říkal, co si máme myslet. Jeho způsob je způsobem čínských básníků, jak jej jasnozřivě charakterizoval Cha Ťinův americký protějšek, básník Ezra Pound: ˝Bez komentáře ˝v soumeznosti věcí˝ osvětlující detail.˝

Příběh lásky v komunitě Velkého pravidla

Čekání na Lina ˝Každé léto se Lin Kchung vracel do Husí vesnice, aby se rozvedl se svou ženou Šu-jü.˝ V mezní jednoduchosti této oznamovací věty, jíž Cha Ťin otevírá svůj příběh, je dán temně ironický tón celého vyprávění. Vzápětí autor v pomalém rytmu se zdrženlivou noblesou uvádí na scénu hlavní protagonisty: doktor Lin Kchung se jako mladíček rozhodne odejít z beznadějné bídy rodné vesnice. Než se však definitivně usadí v provinčním městě, musí dostát povinnosti a oženit se na přání rodičů - aby měl ženu, která se postará o jeho nemocnou matku a otci pomůže s domácností. Na poslané fotografii to byla příjemně vyhlížející dívka; když mu ji později představili, vypadala na čtyřicet, ruce zedřené, nepřirozeně malá svázaná chodidla. To byla Šu-jü, dívka, kterou mu vybrali a kterou si nakonec po krátkém chabém pokusu o odpor vzal a zplodil s ní v jediném okamžiku sblížení dceru. Celých dvacet let poté žil doktor Lin svůj vlastně staromládenecký život ve vojenské nemocnici ve městě, dokud se neobjevila sestřička Man-na Wu. Její přátelství s Linem pozvolna přerostlo ve vztah podobný lásce. Snad by spolu Lin s Man-nu chtěli i žít. Možná. Aby však na takovou věc mohli vůbec pomyslet, aniž by se existenčně zničili, musí Lin podstoupit předlouhou a nelehkou proceduru a rozvést se ve svém domovském okrese, kam přísluší a kde má ˝rodinu˝, byť mu rodiče dávno zemřeli a se ženou má společný jen dům, hrob a dceru. Je to ještě příběh lásky, tenhle trojúhelník trpného doktora Lina, předčasně staré ˝vesnické manželky˝ Šu-jü a stárnoucí panny Man-ny? Může vůbec přirozený lidský cit a touha po jeho naplnění přežít v komunitě Velkého pravidla, která předvídá a kontroluje každý krok svých členů, dusí touhy jejich duše, určuje do posledního detailu vnitřní i vnější hranice povoleného a zakázaného, žádoucího a nežádoucího? Tato komunita není zlá, má o své lidsky slabé jedince starost. Chrání je dokonce před nimi samými. Včas je varuje, co nemají dělat, kam nemají chodit, po čem nemají toužit, nechtějí-li se vyloučit ze života obecně prospěšného a v daných podmínkách stále ještě snesitelného. Komunita Velkého pravidla je svým způsobem dokonce poctivá, neboť slibuje jen to, co může, totiž snesitelné přežití. Pod hrozbou nepřežití je to dost!

Ryzí čínský rodokmen

Na rozdíl od jiných anglicky píšících ˝amerických Číňanů˝ je Cha Ťinův rodokmen se vším všudy čínský. V Číně se narodil a vyrostl a svým způsobem ji nikdy neopustil. Süe-fej Ťin (tak zní autorovo pravé čínské jméno) sdílel osudy několika generací Velké kulturní revoluce. Žil a vzdělával se tak, jak se tehdy v Číně dalo. Když se jako jednadvacetiletý dostal v roce 1977 na chejlungťiangskou univerzitu, měl za sebou bezmála šest let služby v Lidové osvobozenecké armádě a několik let služby telegrafisty na jedné pohraniční železniční stanici. V roce 1985 se mladý adept překladatelství Cha Ťin dostal mezi ty šťastlivce, kteří v rámci čínské snahy dostat se z mezinárodní izolace získali doktorandské stipendium do USA. Místo určení - mladá soukromá Brandeisova univerzita, Waltham, stát Massachusett. Na tamější katedře anglistiky mu zadali disertační práci na téma angličtí modernisté. Některého učitele zřejmě napadlo vyzkoušet čínského mládence na autorech, kteří v čele s Ezrou Poundem a T. S. Eliotem tak často argumentovali starými čínskými básníky a jejich poetikou.

Ťinova volba

Cha Ťin Čínský rok 1989, krvavé události na náměstí před Branou nebeského klidu zvrátily Ťinův úmysl vrátit se zpět do Číny. Jeho rozhodnutí zůstat venku přitom nebylo vynucené vnějšími, politickými okolnostmi, neboť Ťinovo dosavadní politické curriculum vitae bylo pravděpodobně ˝čisté˝. Jeho rozhodnutí nevrátit se bylo ze všeho nejspíš výrazem svobodné vůle podpořené tou vnitřní zkušeností, jejímž básnicky ryzím, ideologicky nezkresleným výrazem je právě román Waiting, česky Čekání na Lina. Volba to jistě nebyla snadná. Ťin v té době neměl žádné zázemí ani kontakty, nemohl předložit žádné odborné ani literární publikace, k nikomu nepatřil. A taky na něj nikdo nečekal. Co s anglistikou v Americe? Americká i kanadská sinologie měla boom za sebou, akademiky čekala hubená léta, míst bylo málo a mělo jich být ještě méně. Univerzity byly zahlceny vlnami emigrantů, studentů, o kterých se předem téměř s jistotou vědělo, že zůstanou a budou hledat práci. Süe-fej Ťin se začal živit, jak se dalo, jako poslíček, jako noční hlídač, a přitom psal. Jako správný čínský literát začal psát básně. Z důvodů, jež jsou nasnadě - anglicky. Byl pilný a vytrvalý. Už v roce 1990 vydává sbírku s výmluvným názvem Between Silences: A Voice from China (Mezi tichem a tichem: Hlas z Číny). Píše anglicky, ale volí slova s jasnými čínskými konotacemi. Poetika ticha a mlčení má v Číně klíčové postavení. Debut byl úspěšný. V roce 1993 přijali Ťina na atlantskou univerzitu jako lektora tvůrčího psaní. Začal publikovat povídky. A za první sbírku próz dostal v roce 1996 Hemingwayovu cenu, ticho bylo protrženo, povídková knížka se jmenovala Ocean of Words (Oceán slov). Po další povídkové knize přišel s větší novelou In the Pond (V rybníku), kterou vybrali čtenáři Herald Tribune jako nejlepší knihu roku 1998. Poté přišlo Waiting (Čekání).

Nepřevoditelnost jazyků

Jazyky jsou prý navzájem nepřevoditelné. Každý jazyk je prý specifickým nezaměnitelným viděním světa. Zkušenost básnického překladu je přitom jiná. Stejně tak toto tvrzení vyvracejí autoři, kterým se podařilo uspět v ˝jiném˝ jazyce. A jejich podíl v současné literatuře planety Země spíše roste. To není jen sociologický jev, i když sociální a politické příčiny jsou často primární. Cha Ťin přijal s novým občanstvím i nový jazyk. Nová zkušenost, nový literární kontext a nový jazyk bezpochyby jeho vidění světa pozměnily, nezbavily je však jeho klíčových vlastností. Jeho anglicky psaný román Čekání na Lina zůstal čínským románem poetikou svého vyprávění i svým viděním světa. Nová západní (americká) zkušenost vyústila v tomto Ťinově zatím posledním románu do zvláštní ironické distance k jeho původnímu (čínskému) prostředí a vidění světa a stejně tak k domácí (čínské) básnické a vypravěčské tradici.

Umění zdrženlivosti

Při četbě Cha Ťinova románu jsem nemohl nemyslet na starou poetickou kategorii ˝chan-sü˝ (zdrženlivost), která se poprvé objevila už ve stejnojmenné básni tchangského básníka Su-kchung Tchua, kterou jsme před časem přeložili s Karlem Šiktancem v Třech nadáních.

Aniž vzal by jedno slovo navíc
Řekl básník co v něm hřmí
Ani zmínkou nedotkne se sebe
Byť mu smutek hrozí že ho oněmí
Někde v něm je soud i míra věcí
S ním tonoucí v hloubce zase stoupá z ní
Jako naběračka z nejčistšího vína
Jako květ co stižen ranou jesení
Široširé prázdno rozvířeno prachem
Temnotemné moře pěnou vln se dní
Hlubin Mělčin Tříští Shluků Pádů
Deset tisíc věcí v jednom nabrání

Zdrženlivost: umění předvést v básni (stejně jako v románu) věci tak, jak jsou, a přitom se zdržet vlastního hlasu, vlastního komentáře, potlačit sebe, aby se věci vyjevily, nechat je být samy sebou.

V duchu tradice i jí navzdory

Cha Ťin se zdá být svým vypravěčstvím více zakotven v poetice čínského básnictví nežli v tradici čínského vypravěčství. Možná je mu bližší tlumená poetika tchangské novely nežli nespoutané vypravěčství pozdějších epoch. To ovšem nevylučuje jeho zálibu v detailním popisu, jež tu má hned dvojí účel. Intenzivní popis prostředí i jednání umožňuje udržet autorskou distanci, přitom se přes ˝vnějšek˝ dostat ˝dovnitř˝ věcí, lidí, jejich jednání i pohnutek. Druhý účel je múzický a psychologický, zpomalování rytmu vytváří charakteristickou dikci románové výpovědi, jistý stav čtenářského očekávání. V ironickém gardu k čínské románové tradici podržuje Cha Ťin její intenzivní smyslový, chuťový, pachový, tělový efekt. Cha Ťin na mnoha místech se zvláštní pozorností ˝vychutnává˝ pachy těch prostředí, která formují povahu i jednání jeho hrdinů: ˝Vzduch štiplavě páchl směsicí destilovaného lihu a krmení pro vepře. Lin nesnášel ten kyselý zápach. To jediné mu vlastně na pobytu tady vadilo. Z kuchyně, v které Šu-jü vařila, se ozýval hlasitý kašel. Na jižní straně jilmy a břízy stínily doškové střechy sousedních domů. Čas od času se odtamtud ozval štěkot psa...˝

Utrpení čínského Oblomova

Dynamika hlavních charakterů a jejich obrovská vnitřní proměnlivost je přitom tím, co v čínské narativní tradici stěží najdeme. A právě v autorově schopnosti nechat toto vnitřní rozpětí ˝svých hrdinů˝ jakoby bezděčně, jakoby mimovolně projevit, je Cha Ťinova obrovská síla. ˝Milenka˝ Man-na, ten původní hybatel příběhu lásky, končí vyhaslá, vyčerpaná ve chvíli, kdy objektivně dosáhla svého; má vytouženého muže, kterému porodila syny (nechtěná dvojčata představují ironický paradox vrcholného štěstí v režimu jediného povoleného dítěte). Předčasně zestárlá a zavržená Šu-jü po účelovém přestěhování do města začíná nový život s dcerou a paradoxně vlastně i s tím mužem, který ji kdysi zavrhl a celý jejich ˝společný život˝ nedělal nic jiného, než že se jí pokoušel zbavit, aby mohl naplnit svůj skutečný vztah v jiném, cizím světě. Nejsilnější postavou v tomto smyslu je sám Lin. Co vlastně opravdu chtěl, po čem v tomhle životě toužil průměrný odborník v existenční podmínce řádného chování, člověk relativně vzdělaný s dojemnou starostí o ostrůvek soukromí, kterým mu byla jeho příruční knihovnička? Linovou zdánlivou devizou je jakási úpěnlivá slušnost, snaha nikomu neublížit a přece přežít. Tento sympatický muž se proti své vůli nezadržitelně ocitá ve zcela neřešitelných situacích, které rozkládají jeho počáteční integritu. ˝Čekání na život˝ učiní z tohoto současného čínského Oblomova vlastně parazita na obou ženských hrdinkách. Lin, neschopný života, není nakonec mocný ani kýžené slušnosti. Míjí se se životem ve chvíli, kdy se mu - nakonec - jako by všechno podařilo. Příliš pozdě. Je-li ovšem ona podprahová dynamika hrdinů bez opory v čínské tradici, v jednom je základní rozvrh jednajících postav velmi čínský. Tradičními hrdinkami klasické čínské epiky byly totiž vždy ženy, partnerky a oběti svých lásek, oběti opravdové lásky, opravdového citu, oběti neschopných čekatelů života.

Cha Ťin: Čekání na Lina. Přeložil Petr Mikeš. Vydala Euromedia Group, k. s. - Odeon, Praha 2001, 285 stran.