A.S.Byattová - Matissova poselství

26.02.2005 - Daniela Iwashita (LN)

Angličanku A. S. Byattovou (1936) znají čeští čtenáři díky překladu a filmovému ztvárnění románu Posedlost (1990, česky 2002), který získal Bookerovu cenu. Byattová není však jen autorka tlustých románů, ale též povídkářka a literární historička. A především: všechno dohromady.

Román Posedlost o dobrodružném pátrání dvojice mladých literárních vědců za milostným tajemstvím dvou viktoriánských básníků nespadl z nebe. I když byl pro kombinaci napínavého vypravěčství s literárněvědnou erudicí přirovnáván k Ekovu Jménu růže (1980), je přirozeným vyústěním cesty, kterou Byattová nastoupila už v polovině 60. let. Po dvou románech a monografii o románovém díle Iris Murdochové následovala volná řada románů o rodině Potterových The Virgin in the Garden (Panna v zahradě, 1978), Still Life (Zátiší, 1985), Babel Tower (Babylonská věž, 1996) a The Whistling Woman (Hvízdající žena, 2000). Už jejich názvy prozrazují silnou inspiraci literaturou a výtvarným uměním. V Byattové románech (zatím poslední je Biographer's Tale, Životopiscův příběh, 2001) i povídkách (nejznámější je soubor Sugar and Other Stories - Cukr a jiné příběhy, 1987) nenacházíme jen umělecké odkazy a narážky: autorka do nich přenáší celá umělecká díla, popisy obrazů, příběhy, básně či dopisy (skutečné i fiktivní). Nejsou tu na ozdobu: stávají se silným dějovým elementem, indicií či zápletkou. A platí to i z druhé strany, o literárních esejích. V souboru On Histories and Stories (2002) Byattová opět především vypráví. Ani zde se nebojí toho nejvysmívanějšího postupu: převyprávění. Byattová - na rozdíl od Eka - není "použitelná" teoreticky, její ambice jsou jiné. Je "jen" inspirovanou a inspirující vypravěčkou, která sice pracuje s fakty, ale svou verzi předkládá jako osobní pohled. V příbězích současníků i historických postav ji zajímají docela přízemní věci: životní praxe, vztahy, člověk. Což často znamená žena, podobně jako u Matisse.

Když pracuju, jsem Bůh

Matissova poselství Matissova poselství (The Matisse Stories, 1994) tvoří tři delší povídky. Hlavní postavou je vždy žena ve středním věku, zralá i zranitelná ve svém stárnutí, zde navíc žena střízlivá a objektivní, usazená v rodině, zaměstnání či v obojím. Jde o ženy uměnímilovné, které výtvory jiných zkoumají, píšou o nich nebo učí, ale samy "netvoří". Stejným okem jako Matissovy obrazy vnímají interiér kadeřnictví, pokoj, oblečení, nádobí, restauraci. Umění je jim praktickou potřebou: např. když kadeřník vykládá na pokračování o své milostné aféře a rodinné krizi, pomyslí si posluchačka, že je mizerný vypravěč: vždyť se teprve po půl roce zmínil o tom, že má dceru.
Tyto ženy jsou tedy mnohem spíš účastné pozorovatelky než aktérky. Kolem nich probíhá vše, co se odehrává i v literatuře "žhavé" současnosti: sledují koketování mužů v kadeřnictví, všimnou si modřin uklízečky, kterou doma bije muž, pozorují Číňany obsluhující v restauraci. Ale homosexualita, feminismus nebo multikulturní svět pro ně není téma. Byattová i její hrdinky mají dost ostychu na to, aby se vžívaly do role někoho odlišného, ale také dost sebeironie, aby si dělaly o lidech teorie. Přiznávají druhým právo na tajemství. Důvěřují lidem, ovšem nedůvěřují lidským ideologiím a modelům. Například akademické a feministické stereotypy (z těch si Byattová utahovala už v Posedlosti) paroduje v udavačském dopise Peggi Nollettové, "ženy a studentky", která žaluje na svého profesora: Potom se začal chovat důvěrně. Vzal mě kolem ramen, objal mě a řekl, že mám na sobě moc oděvů. Že prý mají depresivní barvu a že si myslí, že bych je měla všechny sundat a pustit k sobě vzduch. Řekl, že by mě rád viděl v jasných barvách a že jsem vlastně moc hezká dívka, jen kdybych se trochu odvázala. Řekla jsem, že mé šaty jsou výpovědí o mně samotné, a on odpověděl, že je to smutná výpověď...
Byattová tedy nelíčí ženy jako oběti. Straní jim jinak: ženy jsou zde silnější a zajímavější tím, že si na sobě nezakládají, že berou sebe o něco míň vážně než druhé. Žena si vybaví Matissova slova: Když pracuju, věřím v Boha. Muž si pamatuje jiné znění: Když pracuju, jsem Bůh.
Matissovy obrazy knihu spojují. Ve všech povídkách se setkáváme s jejich názvy a popisy, ale také s hýřivým vykreslením barev (i zvuků a chutí) života, které svou obžerností hraničí s kýčem nebo parodií.

Umění jako lenoška

A.S.Byatt V druhém plánu se v knize zkoumá hodnota Matissova uměleckého gesta, které provokuje jasnými barvami, jednoduchými liniemi, povrchovou lehkostí a jakousi leností: Matisse... věděl, že nejvíc bude lidi šokovat, když jim řekne, že cílem jeho umění je, aby působilo potěšení a uklidňovalo. Ta jeho věta o lenošce je jednou z nejzlomyslnějších a nejprovokativnějších, jaké kdy byly o umění řečeny...: "Sním o vyrovnaném, čistém a klidném umění bez jakýchkoli rušivých předmětů, bez starostí, ve kterém by pro každého, kdo pracuje hlavou, pro obchodníka stejně jako pro literáta, mohlo být něco konejšivého, co zklidní mozek, něco, co se podobá pohodlné lenošce, jež mu poskytne odpočinutí a zbaví ho jeho tělesné únavy..."
Ošemetná slova, pokud je ovšem nevyslovuje Matisse nebo Byattová. Ta zde jasně dává najevo, o co ve svých "populárních" knihách usiluje. Posoudit, nakolik se jí to daří, může podle ní ten, kdo pozná dobrou lenošku. Tj. ten, kdo cítí bolest.
Byattové tři povídky-lenošky mají rozmanité tvary. Z črty z kadeřnictví se vyklube bláznivá groteska, v níž místo dortů létají pěnová tužidla, a z poklidné hrdinky temperament jako vystřižený z Almodóvarova filmu Ženy na pokraji nervového zhroucení. V druhé povídce čteme pohádku o vítězství svébytné uklizečky nad sebestředným umělcem - zaměstnavatelem. Třetí je rozhovor dvou učitelů, ženy a muže: oba milují Matissovo dílo, ale neshodnou se v tom, jak naloží s případem vyšinuté studentky, která hodlá buď ničit a tupit Matissovy obrazy, anebo pedagoga, který jí v tom brání.
Byattová umí rozehrát příběh jakoby "ze vzduchu", rozestavět postavy a dovést je ke konfrontaci. Naopak se zdá ledabylá v koncích, kde jako by příběh (první a druhý) dopovídala do zbytečné pointy, když už je vlastně "po všem". Její silou je klidné kontrastní vidění a náhlý zvrat. Poprvé se dekorativně růžové kadeřnictví změnou osvětlení a barev stává depresivním šedým místem, kde i pohled do zrcadla budí zoufalství. Podruhé se niterná plátna hrdinčina manžela konfrontují se ztřeštěnými výtvory posluhovačky. A potřetí umění "oslavující život" s postojem destruktivním a sebevražedným. Vítězství jednoho či druhého se tu však jeví jako pochybné. Podstatný je jen mezilidský střet, při němž se pohledy mohou vyměnit a proměnit.
Tak v mysli hrdinky poslední povídky proti sobě stojí studentka, nebezpečná sobě i druhým, a Matissovy obrazy: V duchu vidí bramborově bledý obličej Peggi Nollettové a její mazané, zlostné oči vykukující štěrbinami mezi opuchlými víčky z nějakého bílého boxu. Vidí zlatavé pomeranče, růžové větve, smyslnou křivku temně fialového pouzdra na housle v černém pokoji. Jedno nebo druhé musí zradit. Prozradit řešení dilematu by nebylo fér. Lze jen napovědět: není ani morální, ani alibistické, ani rozumové, ani citové, je nelogické a přitom geniální. Řešení chytré horákyně.

Kolik rukou má Kálí?

Posluhovačka paní Brownová v druhé povídce "řeší" svízelnou životní situaci také dvojitě: odklízí lidem odpadky, ale přitom si z nich vybírá ty, ze kterých doma slepí, slátá nebo uplete své podivuhodné objekty. Paní Brownová je po svém "odhalení" titulována jako ničitelka Kálí.
Kálí - bohyně ničící i tvořící - je trefná metafora pro ženské charaktery téhle knihy: nepodléhají volbě mezi pravou a levou, unikají prokletí "buď - anebo". Byattové žena má totiž nejmíň čtyři ruce. Myslíte si, že je to usedlá paní s rukama v klíně, jenže ona už za zády drží předmět, kterým po vás mrští. Myslíte si, že poklízí: ale ona chystá výstavu. Hovoří jako optimistická milovnice Matisse, oblosti a jásavých barev, ale vidí za ním skrytý svět, jaký zachytil malíř Francis Bacon: tíseň a křik člověka deformovaného, uzavřeného ve skleněné krabici, který už nemá na vybranou, může se jen zabít. Taková žena jde nenásilně, pokoutně za svým. Dívá se na lidi s tolerantním zájmem, vidí jejich slabosti, ale neztrácí čas kritikou, distancuje se od sporů. Tichá voda. Nakonec nás všechny udolá: ne tím, že občas vybublá (za výstupy se bude vždy stydět), ale svým trpělivým, ironickým a vědoucím mlčením.

A.S.Byattová: Matissova poselství. Přeložila Gisela Kubrichová. Vydalo nakladatelství BB art, Praha 2005. 134 stran.