A. S. Byattová - Posedlost

18.01.2003 - Jan Kapoun (LN)

˝Dávné tajemství mělo být zapomenuto...˝ Slova na obálce románu Posedlost od A. S. Byattové naznačují, že jde o knihu, která nepostrádá tajemný šerosvit spojený s určitou dávkou napětí. Je tomu tak: tajemství se ale neskrývá jen v dějové linii, ale i v interpretaci fiktivních textů z předminulého století: básní, soukromých dopisů a deníkových záznamů.

Román Posedlost se stal v do bě svého vydání v roce1990 v Anglii událostí roku a autorka za něj obdržela Bookerovu cenu, nejvýznamnější britské literární ocenění za román. V té době už byla Antonia S. Byattová (nar. 1936), starší sestra u nás snad jen o něco málo známější prozaičky Margaret Drabbleové, známou a renomovanou spisovatelkou. Ačkoli se s překladem její knihy u nás setkáváme poprvé, má Byattová na svém kontě řadu úspěšných titulů. Zmínit je nutno především volnou románovou kroniku rodiny Potterových (shoda se jménem dnes populárního čarodějnického učně je jen náhodná). Stylistické umění spojené s nevšední literární erudicí se objevuje i v jejích novelách a povídkách. Nejlépe však Byattová svou vypravěčskou metodu, založenou na kombinaci napínavého děje s intelektuální textovou montáží, dokázala využít právě v rozsáhlé, čtenářsky úspěšné Posedlosti.

Záhada nalezených dopisů

Ústřední dějová rovina románu začíná objevem dvou konspektů dopisů, které před více než sto lety napsal Randolph Henry Ash, slavný anglický básník viktoriánského věku. Objevitelem těchto starých písemností, skrývajících se v zaprášené knize v Londýnské knihovně, je mladý literární badatel Roland Mitchell, jenž právě píše o Ashovi vědeckou práci. Dopisy naznačují, že ctihodný velikán měl zřejmě tajný milostný poměr s jakousi mladou ženou, a Roland tuší, že objevil něco kromobyčejně zajímavého. Proto dopisy v knihovně odcizí. To samozřejmě ještě netuší, jaký kolotoč událostí jeho čin rozpoutá. Ukáže se totiž, že mladou ženou, kterou světově proslulý Ash v listech oslovoval, byla básnířka Christabel LaMotteová. Objev tak odstartuje soukromé bádání, které vede nejen k postupnému odhalovaní podrobností dávného vztahu, ale i k nové interpretaci díla významného literáta i jeho milenky, dosud studované především feministkami kvůli jejímu na svou dobu nekonformnímu životnímu stylu a údajné lesbické orientaci.

Anatomie tajné lásky

˝Literární kritici jsou vlastně detektivové,˝ poznamenává Maud Baileyová, odbornice na dílo LaMotteové a jediný člověk, s nímž se Roland o své tajemství rozdělí. ˝Znáte teorii, že klasická detektivka vznikla společně s klasickým románem o cizoložství všichni chtěli vědět, kdo je otcem, jak k tomu došlo, v čem spočívá tajemství?˝ Roland a Maud začnou pátrat společně a shodou bizarních náhod objeví celý svazek dopisů, které si Ash se svou tajnou milenkou před více než sto lety vyměnili. Je ovšem třeba poznamenat, že dávné melodrama nepopisuje Byattová v románu přímo. Naopak, čtenář Posedlosti si je musí společně s Rolandem a Maud postupně zkonstruovat na základě dopisů i rozsáhlých ukázek z básní a deníků. I když se ale autorka do role vševědoucí vypravěčky dávné lásky obsazuje jen sporadicky, je to ona, kdo zůstává demiurgem, řídícím logiku episkopálních i básnických textů. Senzační objev nezůstává utajen. Vedle dvojice ˝literárních detektivů˝ se na scéně brzy objevují další badatelé, kteří chtějí dopisy mermomocí získat pro sebe. Tím, kdo po nich prahne nejvíce, je profesor Cropper z bohaté americké univerzity, autor Ashovy rozsáhlé biografie, jenž navíc vlastní rozsáhlou sbírku básníkovy dosud známé korespondence, jakož i řadu memorabilií. (Titul románu v originálním znění Possession je v angličtině dvojznačný: vedle ˝posedlosti˝ implikuje i význam ˝vlastnictví˝.)

Napínavá honička

Začíná napínavá honička. Roland se rozchází se svou dívkou a prchá s Maud do Francie, kde objevují další stopy v podobě zapomenutého deníku. Osudy románových postav ze současnosti i minulosti se začínají pozoruhodně prolínat. Jak bylo slovy Maud bezděčně naznačeno, ukazuje se, že dávná láska dvou literátů nezůstala bez následků: Christabel LaMotteová u svých příbuzných ve Francii tajně porodila dítě, jež ale posléze záhadně zmizelo ze světa. Nebylo by vhodné prozrazovat, k jakým objevům a závěrům román v obou časových rovinách, současné i té dávné, nakonec vyústí. Naznačme snad jen to, že jedno z rozuzlení se odehrává v souladu s tradicí anglických gotických románů za děsivé bouře přímo na hřbitově, při nelegálním pokusu o exhumaci. Co naopak stojí za povšimnutí, je autorčina vypravěčská strategie, ona již zmíněná montáž různých textů a žánrů. Posedlost můžeme číst nejen jako milostný příběh v dopisech a napínavou ˝literární detektivku˝, ale i jako univerzitní frašku zalidněnou karikaturami vědců (profesor Cropper či feministicky orientovaná profesorka Sternová umožňují autorce zahrát na zřetelně satirické struny). Román je však možné vnímat i jako barvitou fresku ze života a kultury Anglie 19. století. Ačkoli není viktoriánský věk v knize vykreslen s takovou bravurou a komplexností jako ve Francouzově milence od Johna Fowlese, přesto jej autorka líčí s obdivuhodnou erudicí. Na pozadí tajemného příběhu čtenáře seznamuje s literárním ovzduším viktoriánské doby, a to nejen v citacích původních textů a nesčetných aluzích, nýbrž zvláště ve zdařilých ukázkách fiktivních textů obou protagonistů utajeného milostného vztahu. Kritika, která román vesměs nadšeně přivítala, si všimla, že vzorem pro Ashovo dílo byl pro Byattovou zřejmě anglický básník Robert Browning, zatímco křehká, metafyzická lyrika LaMotteové se nese v duchu americké básnířky Emily Dickinsonové.

Polemika s literárními teoriemi

Za pozornost ale stojí ještě jedna rovinu románu. Je jí autorčina skrytá polemika s jednostrannými, omezujícími interpretacemi literárních děl vnímaných skrz optiku vlivných literárních teorií. ˝Co je to vlastně dílo?˝ Tuto otázku si znovu kladla část moderní literární kritiky v 60. letech minulého století. A jestliže literární věda tento dotaz dále rozvíjela a ptala se, jak tedy má být s pojmem díla spojován například soukromý dopis, zdánlivě nevýznamný zápis v deníku, či dokonce poznámka na okraji účtenky z prádelny, Byattová ve svém románu odpovídá, že v určitých případech značně. Její příběh dobře ilustruje, že nedotknutelné veledílo slavného a vavříny ověnčeného autora může být nově interpretováno, ba dokonce získat zcela nové vyznění i na základě tak nepatrné skutečnosti, jako jsou dva zažloutlé papíry, jež kdysi básník zapomněl v jedné knize. Náčrtů, které měly zůstat před posedlým zrakem literární historie navždy skryty.

A. S. Byattová: Posedlost. Přeložila Milena Poláčková. Vydalo nakladatelství BB art, Praha 2002, 451 strana.