Pavel Brycz - Patriarchátu dávno zašlá sláva

01.11.2004 - Jiří Peňás (Právo)

Bylo to asi překvapení i pro ty, kdo si udržují trochu přehled o současné české literatuře, kdo že to získal letošní státní cenu. Pavel Brycz? Jeho román s neskladným názvem Patriarchátu dávno zašlá sláva? Slyšeli jste o něm někdy?

Patriarchátu dávno zašlá sláva Je to záhada, jakým způsobem se vytváří a vzniká něco tak nevyzpytatelného, jako je čtenářská přízeň. K něčemu přilne s psí oddaností, o jiné, třebaže druhově podobné, okem nezavadí. Bryczův román přitom nabízí (skoro) všechno, co průměrné, tedy většinové, ale i zdravé čtenářské chutě dobře stravují. Je to především spolehlivé, a jak se říká a píše, "suverénní" vypravěčství, čímž se myslí, že čtenář čte dlouho a přitom se nenudí. Jeho základem není ani tak příběh nebo téma, nýbrž dostatečně přehledné, lineární rozvíjení děje na dostatečně velké, ale stále dobře kontrolovatelné ploše. Je členěna a rytmizována do kapitol, které plynule odkrajují další a další díl z rozsáhlé rodinné kroniky tažené historií po několik generací v délce ne menší než století. Epický rámec tohoto typu představuje obvykle nejvděčnější a také nejúčinnější způsob, jak zapojit "malé dějiny" postav do "velkých dějin" okolností. Je to vzorec platný a používaný jak u velkých románových mistrů minulosti (Thomas Mann, Galsworthy, u nás neprávem zapomínaný Vladimír Neff) i současnosti (García Márquez, Grass, Rushdie...), tak u jejich derivátů a odvozenin, různých více či méně zdatných nádeníků spisby, kteří našli skvělé uplatnění ve světě televizních seriálů (naším klasikem je Dietl). Brycz stojí se svým románem někde mezi touto suverenitou a trivialitou, mezi spisováním a tvořením. Co by si vlastně čtenář toužící si především "počíst" více přál?

Vstup do románu je razantní a naznačí, že Bryczovo vyprávění bude mít zálibu v efektních podáních: voják rakouské armády si na ukrajinské frontě první světové války připne brusle a vyjede na zamrzlou řeku, ovšem sotva udělá několik piruet, chytnou ho s velkým chechotem kozáci. Je to poslední chyba v jeho životě, ale ještě předtím, než vypustí duši, popovídá si s místním mladíkem (umí obdivuhodně německy). Mladík z vesnické rodiny Berezinků se rozhodne dát vale zemi, kde zvítězili bolševici, a odejde (jen tak!) za bruslařovou vdovou do sudetského Reichenbergu čili Liberce, kde založí rod Berezinků. Jeho osudy pak budeme sledovat až do samé současnosti, přičemž se projdeme dvacátým stoletím a několika zeměmi (Čechy, obě Německa, Ukrajina, odskok do New Yorku), někdy jen tak prosvištíme, na jiných místech a v čase se pozdržíme déle.

Líčení by bylo velmi spletité a pro krátkou recenzi nestravitelné, ale naznačme tu, že rodina Berezinků je osudově poznamenána nejasností identity: její kořeny jsou ukrajinské a sudetoněmecké, žije na severu Čech a v několika režimech, vždy ale na okrajích; životy jejích členů jsou dějinami hněteny (válka, vyhnání, lágr, normalizace), ale vlastně bez jejich většího přičinění, neboť, a to je vlastní ideové téma románu, člověk se nemá v moderní době kam "schovat", kde najít pevné místo, a tuto nejistotu odnáší ztrátou vůle a energie čili mužnosti: zašlou slávou patriarchátu. Potomci zakladatele rodu se sice zprvu vzpírají, ale ti šťastnější raději odcházejí (téma vyhnání je tu předvedeno cudně i kriticky: lépe na tom jsou ti, kdo odejdou). Ti, kdo zůstanou, jsou zlomeni nejprve represí (lágr padesátých let), pak alkoholem. Jediným, všemu poryvu odolávajícím kmenem, je ukrajinský nesmrtelný předek Jefim, který snad i díky ozáření z Černobylu (a to už byl pěkně starý), žije v patriarchálním mýtu vzdálené Ukrajiny, jež je tu celkově líčena značně divoce jako magicko-folkloristický ráj na zemi.

Bryczovo vyprávění má sice historický rámec, ale dějiny jsou spíš odrazem k vyprávění a s detaily se nakládá poněkud ledabyle. Celek je jaksi v pořádku, ale nepřesností a různých "kiksů" je v knize tolik, že by se jen o nich dala napsat polovina recenze, což nemá smysl. Není to totiž zvlášť podstatné, i když velký dějinný román právě tyto chyby nepřipouští. (Ale neodpustíme si autorovi vzkázat, nechť se poučí, jaký jazyk je jidiš, odkud pocházel Karl H. Frank, kdy vyšlo Brežněvovo dílo Celina, a to už je dosti hrubá chyba, jakého náboženství jsou Arméni).

Hlavní ovšem na knize věru nejsou dějiny nebo ideje, ale impulsivní, zároveň intuitivní a "naivní" chuť vyprávět a fabulovat, spřádat historie, ba fantazírovat a zkusit si pohrávat s magicko-rea-listickými rekvizitami. Nejvlastnější Bryczův pud a sklon je silnější než promýšlení a prohlubování celku. Na něm je znát, že ne vždy byla inspirace po ruce, že leckdy si bylo nutno pomoci jednoduše tím, že se některá postava tiše vytratila, jiná byla včas odpravena, na další se možná zapomnělo zcela, zatímco jindy zase skočí na scénu jak deus ex machina. Přesto nakonec celý rozmáchle rozvržený román drží pohromadě: slabší místa čteme s tolerancí a s nadějí, že budou brzy vystřídána místy silnými, jež jsou tažena linií románového osudu, do jejíchž služeb poskytl autor vypravěčskou fantazii a literární talent.

Pavel Brycz: Patriarchátu dávno zašlá sláva. 312 stran. Vydal Host, Brno a Hněvín, Most.