Thomas Brussig - Na kratším konci ulice

26.05.2001 - JOSEF CHUCHMA (MF)

Na kratším konci ulice Samozřejmě že novela Thomase Brussiga (nar. 1965) Na kratším konci ulice stojí ve stínu jeho hyperúspěšného, sexuálně monstrózního románu Hrdinové jako my, jehož německý originál vyšel před pěti lety a český překlad loni. Ale to snad neznamená, že je třeba se jistit vůči knize Na kratším konci ulice takovou formulační zdrženlivostí jako Tomáš Kafka v doslovu k tuzemskému vydání, které spisovatel osobně tento týden představil v Praze. "Už pouhá skutečnost, že se jedná o přepracování či dopracování již zmíněného filmového scénáře (ke snímku uváděného v ČR pod názvem Eastie Boys - pozn. red.), staví toto dílo jaksi mimo běžný literární provoz. Novela, ano, dokonce nikoliv nepodařená, ale zároveň zajímavost, bonbonek či přímo kuriozita," píše Kafka. Vezměme to po pořádku. Okolnosti vzniku díla vypovídají o jeho kvalitách málo, téměř nic. Prózy Vladimíra Körnera vesměs vznikaly přepracováním filmových scénářů, ale to jim ještě neubírá - či alespoň nejlepším z nich - na literární svéprávnosti. Nadto Brussigova novela nijak literárně nestrádá scenáristickými atributy, nejsou to pouhopouhé na papír přenesené filmové scény. Rovněž není zrovna nejpřesnější lepit na Brussigovu sondu ze života lidu "enderáckého" umírňující značky "zajímavost" či "kuriozita". Vtipný, sarkastický, na konci ovšem vysloveně smířlivý žánrový obrázek, to ano; sešlost typických figurek své doby, také ano. Ale ta novela současně nepostrádá přesnost náhledu, který hlavně tam, kde vyprávění graduje do poměrně divoké nadsázky, výborně vyjevuje absurditu života ve státě "německých dělníků" - zvlášť v Berlíně, rozťatém zdí. A tím také tento žánrový obrázek sám sebe přesahuje. Pokusme se nyní autorův způsob psaní přiblížit spíše velmi letmým srovnáním s některými tuzemskými prózami z posledních deseti let. Zmínka o Báječných létech pod psa padla v českém tisku již při referování o Hrdinech jako my. Ale to právě novela Na kratším konci ulice v něčem spíše konvenuje Vieweghovu románu - ostatně Brussigův hlavní hrdina, dorůstající Miki, si do deníku píše: "Všechno bylo úplně k zblití, ale my se přitom báječně bavili." O kolik však byla realita v NDR ostřejší než v ČSSR, zhruba o tolik je při veškeré "báječné veselosti" Brussig politicky ostřejší než Viewegh. Abychom tak řekli: na to, že žití tehdy bylo k zblití, u Brussiga ani na vteřinu nezapomeneme. Svět pubescentů, vyhledávaných a zakazovaných hudebních nahrávek, krotkých mejdanů, rodičů, kteří doma hudrají a mimo zdi bytu před komunismem poslušně svěsí hlavy, nalézáme i v některých Šabachových knížkách. Ale drží-li Brussigova novela lépe, důsledněji než Vieweghův nejproslulejší román zvolenou hyperboličnost, tedy "ulítlost" scén a dialogů, pak se vyznavač zábavných historek Petr Šabach nemůže zase rovnat fabulační zkázněnosti, zručnému vedení příběhu Thomase Brussiga. Německý autor se nikde nedopouští ani laciné spektakulárnosti jako Petr Jarchovský v závěru románu Musíme si pomáhat, zasazeného sice do časů nacistické okupace, ale rovněž tematizujícího tragikomickou hranici mezi hrdinstvím a zbabělostí v totalitních časech. Jednoduše povězeno: u Brussiga je méně laskavosti a řečí a více literatury, literárního tvaru. Asi je to i částečně typický rozdíl mezi českým a německým písemnictvím. A dialektika některých vět ("Čím lépe kritiku skryješ, tím kritičtější můžeš být.") je tak brilantní možná i proto, že němčina je jedním z jazykových chrámů téhle zneužitelné metody a Thomas Brussig má přirozeně vypěstovaný cit pro její možnou zvrácenost, k níž přece Ulbricht a Honecker notně přispěli. Jakže si to říkali průvodci televizním pořadem Ein Kessel Buntes? Tři dialektici.

Thomas Brussig: Na kratším konci ulice. Přeložila Jana Zoubková, doslov napsal Tomáš Kafka. Euromedia Group - Odeon, Praha 2001, 112 stran, náklad a cena neuvedeny.