Louis de Berniéres - Ptáci bez křídel

30.12.2005 - JAN DĚKANOVSKÝ (LN)

Pro rodilého Angličana netypické příjmení jako by v případě Louise de Berniérese (1954) předznamenávalo i exotické teritoriální zasazení příběhů jeho próz.

Dějištěm románů tzv. jihoamerické trilogie - Válka o zadnici dona Emmanuela (česky 2001), Seňor Vivo a drogový baron (č. 2002) a Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána (č. 2004) - je fiktivní země nápadně připomínající Kolumbii. Novelka Rudý pes (č. 2002) se odehrává v Austrálii a příběh Mandolíny kapitána Corelliho (č. 2000), jenž autora proslavil po celém světě, umístil Berniéres na řecký ostrov Kefallónie.

Příkladná etnická čistka

Ptáci bez křídel Právě v tomto slavném románu nalezneme postavy Drosuly a Mandrase - matky a syna, kteří se na ostrově ocitli v důsledku lausannské dohody. Tato příkladná etnická čistka, kdy se půl milionu muslimů přesunulo do Turecka výměnou za milion Řeků, korunuje coby závěrečná historická katastrofa nejnovější Berniéresův román.

S Mandolínou kapitána Corelliho ale nespojuje Ptáky bez křídel jen několik společných postav. Oba romány jsou situovány do průběhu konkrétních historických událostí, jež mají pro Berniéresovy hrdiny fatální důsledky. Hned úvodem je třeba říci, že tentokrát se autor rozmáchl ke svému nejrozsáhlejšímu dílu. Časově největší pozornost upíná k době nedlouho před 1. světovou válkou a přes její průběh pak až po zmíněný exodus, který byl důsledkem řecko-turecké války v letech 1919 - 1922.

Soužití obyvatel jednoho osmanského městečka jménem Eskibahle probíhá zprvu podle zaběhnutých pravidel, která platí od nepaměti. V rozsáhlé expozici románu se seznámíme s řadou tamních obyvatel, odlišujících se prestiží postavení, fyzickým vzhledem, ale i etnickým původem a náboženským vyznáním. Podle posledně jmenovaného kritéria na sebe křesťané s muslimy vzájemně pohlížejí jako na nevěřící, ale to jim nebrání spolu normálně vycházet a třeba i uzavírat smíšené sňatky.

Občas dojde k politováníhodným událostem, které jsou bezpochyby smutné a v našem kulturním prostředí těžko pochopitelné. I tady se ale elementární lidskost protagonistů často zdráhá podřídit zkamenělým pravidlům kulturní tradice. A tak se například podvedený statkář, jenž je ostatně pravým osmanským gentlemanem, rozpakuje vydat svou cizoložnou ženu veřejnému kamenování. A je rád, když ji před smrtí z rukou lůzy zachrání místní imám.

Vše se však zhroutí s příchodem války. Historická autenticita i obecné společenské reálie slouží autorovi v jeho dílech coby katalyzátory i kulisy umně propletených příběhů. Tentokrát si ale vyřizuje účty nejen s hybateli dějin - vůdci, diplomaty, generály a potentáty -, ale i s pojetím dějepisectví coby odtažité a necitelné disciplíny, shlížející na lidské utrpení s nadhledem pozorovatele mraveniště.

"Tatíček" Mustafa Kemal

Jednou z variant pro autora typického střídání vypravěčských poloh se zde stává líčení života Mustafy Kemala. Tohoto hrdého mladého muže sledujeme ve stroze, ale důkladně podaném životopisném pásmu kapitol. S postupem času nás ale začnou dráždit všechny ty intriky, povýšenost, ponížení, bitvy, všechny ty nesčetné zákruty, jimiž musí projít politik, jenž si může posléze přidat ke svému jménu "tatíčkovské" přízvisko Atatürk. Tentýž Atatürk, který dovede Turecko k vítězství a sjednocení, přiblíží je západu a preventivně vykáže z vlasti milion svých spoluobčanů.

Znepokojivý pocit pak Berniéres vykřičí ústy umírajícího obchodníka a filantropa Georgia P. Theodora. Ctihodného člověka, oběti závěrečného masakru této války, který své myšlenky vyslovuje i za všechny nevinné oběti politických her: "Vadí mi ale, že umírám kvůli gigantickému průseru, který zavinili vypatlanci, blbečci a pitomci prvního řádu, kteří shodou okolností měli moc všechno rozesrat." Jeho rozsáhlý sarkastický monolog během tonutí ve smyrnském přístavu se stává zřejmě jediným okamžikem, kdy je zpochybněna ryze realistická poloha knihy. Magického realismu, který - věrný literární tradici tohoto regionu - zakomponoval autor do románů "jihoamerické trilogie", se v tomto díle nedočkáme. Jako by nás Berniéres nechtěl šetřit a ulehčovat nám prožitek ze všech těch deportací, zákopových bojů, etnických čistek a dojemných scén.

Louis de Berniéres: Ptáci bez křídel. Přeložil Viktor Janiš BB art, Praha 2005, 520 stran.