Louis de Bernieres - Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána

18. 09. 2004 - Jan Děkanovský (LN)

Jediný rok pobyl v Kolumbii, kde pracoval jako učitel i honák dobytka. Tato zkušenost jej poznamenala natolik, že z ní vytěžil hned trojici románů. Poslední z nich se jmenuje Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána.

Britský prozaik s francouzským jménem Louis de Bernieres (1954) se českému čtenáři představil nejprve svým nejslavnějším románem Mandolína kapitána Corelliho (čes. 2000). Je paradoxní, že ke světové proslulosti dopomohla autorovi filmová adaptace, v níž se pestrý a mnohovrstevnatý román změnil v řadový hollywoodský kýč. Bernieresova prvotina Válka o zadnici Dona Emmanuela se na českých pultech objevila o rok později a roku 2002 ji následovalo volné pokračování Seňor Vivo a drogový baron. Nynějším vydáním Nezvladatelného dítka kardinála Guzmána se tedy románová sága uzavírá do volné trilogie. Mimoto jsme měli možnost seznámit se s půvabnou drobnou prózou Rudý pes (čes. 2002) a jako nákupní prémii mohl čtenář o loňských Vánocích obdržet miniaturní vydání povídky Turci to s dětmi tak báječně umí. Překladu všech zmíněných próz se s přesvědčivostí a suverenitou zhostil Viktor Janiš.

Ideologie všeho druhu

Bernieresova "jihoamerická trilogie" bývá zařazována do škatulky magického realismu. Všechny tři romány jsou charakteristické i tím, že jejich centrální dějovou linii doplňuje řada linií vedlejších, jimiž se dále prolíná nespočet drobných příběhů, anekdotických historek i nanejvýš ironických postřehů. Počet plnokrevných postav i marginálnějších figurek se v poslední části trilogie opět o něco zvýšil, protože k těm důvěrně známým z předchozích dvou knih přibyly další. Jestliže v prvním románu nestačil čtenář žasnout nad svévolí ozbrojených sil fiktivní současné jihoamerické země a ve druhé části nevěřícně sledoval praktiky všemocných drogových baronů tamtéž, v části poslední se ke slovu dostává církev. Nebyl by to ale Bernieres a nemohlo by jít o dobrý román, kdyby se konkrétní příběh dal vykládat pouze doslovně. Byť kniha pojednává o kruté evangelizační křížové výpravě, skutečným tématem není katolická církev a její excesy. Bernieres se tentokrát vypořádal s ideologiemi všeho druhu i s mechanismy, kterými se takové systémy idejí šíří. Leccos napovídá již úvodní dedikace, v níž autor věnoval tento román i všem, kteří jsou pronásledováni za to, že se odvážili samostatně myslet. Jak se čtenář záhy přesvědčí, nejde jen o formální gesto. Kardinál Guzmán - hlava katolické církve v již dobře známém (byť nikdy nepojmenovaném) jihoamerickém státě - je sžírán výčitkami svědomí. Nemůže totiž ani v nejmenším sloužit jako vzor lidských ctností. Poměr s hospodyní a následně zplozený potomek by se dal ještě omluvit coby běžný lidský poklesek, ale objednané (a dokonané) vraždy, které mají uchovat zdání kardinálovy čistoty, lze prominout jen stěží. Spásu své hříšné duše si kardinál rozhodne zajistit evangelizačním úsilím, které má obrátit na správnou víru co nejvíce duší spoluobčanů. Za vůdce evangelizační křížové výpravy zvolí monsignora Rechína Anguilara - člověka absolutně mrazivé intelektuální jistoty.

Historikové mimo realitu

Na Bernieresově psaní je pozoruhodná schopnost vyprávět s brilantní samozřejmostí příběh, který je prošpikován fantaskními a surreálnými prvky. Nadpřirozeno nepůsobí v jeho románech nepatřičně či okázale; stává se naopak nepostradatelným elementem, který pomáhá významnou měrou dokreslit románovou realitu. Ačkoliv to zní paradoxně, nadpřirozené postavy i děje vzešlé z autorovy imaginace propůjčují příběhu zdání ryzí skutečnosti. Charakteristikou, která dodává Bernieresovým románům punc nezaměnitelnosti, je i autorova záliba v historii a schopnost ústrojně začlenit do textu jistý úhrnný, sociologicky zaměřený pohled na realitu. Bernieresovy sociologické a historické exkursy vycházejí z důkladně nastudovaných reálií regionu, ale nepůsobí násilně. Je to i tím, že autor obratně pracuje s ironií a se sarkastickým potěšením konfrontuje odtažité akademické úvahy s krutou skutečností. Ani historici se nedokážou dohodnout, jak k něčemu takovému jako Nová křížová výprava proti albigenským mohlo dojít. Ať už se na to podíváme z jakéhokoli úhlu, podobný úkaz by se vůbec neměl vyskytnout v tak pokročilé fázi civilizace, kdy se podle všeho rozhostil takový mír, že se dějiny prakticky přestaly dít. Historici míní, že lidstvo přece dospělo do stadia, kdy takřka každý uznává, že žádná víra není tak neotřesitelná, aby kvůli ní stálo za to zabíjet... Takoví historikové nevnímají motivy lidí dostatečně cynicky a realita jde trošku mimo ně.

Děsivá sbírka nepřezkoumaných jistot

Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána Kardinálovy výčitky tedy naleznou východisko v šíření víry, jehož se s fanatickým nadšením zhostí don Anguilare. Jak už to v takových případech bývá, šíří-li se dobro prostřednictvím lidí, jako je monsignore, na nějaké to průvodní zlo se nehledí. Šíření bohumilé ideologie pak k sobě záhy připoutá gaunery nejhoršího ražení, zatímco oddaní idealisté a stoupenci buď včas zmizí, nebo sami skončí coby oběti. Křížová výprava se tedy v Bernieresově podání stává sledem hrůz a otřesných výjevů. Čtenář obeznámený s jeho dílem už ostatně ví, co může očekávat. V záplavě děsivých scén dokáže Bernieres trefně vystihnout podstatu lidí, kteří je způsobují. Ernest Hemingway je kdysi v románu Sbohem, armádo charakterizoval jako ty, kteří se vyznačují onou krásnou nezaujatostí a oddaností přísné spravedlnosti, jakou se honosí lidé, kteří zacházejí se smrtí a sami nejsou v nebezpečí smrti. Bernieres pozoruje šiřitele správné víry očima jejich obětí a spatřuje odporné pokrytectví, děsivou sbírku nepřezkoumaných jistot, příšernou duchovní pýchu, která se maskuje jako laskavá pokora. Křížová výprava se na své zkázonosné cestě nezadržitelně blíží k městu Cochadebajo de los Gatos, jehož podivuhodní obyvatelé známí z předchozích románů představují esenciální protiklad a herezi vůči zásadám ztělesňovaným donem Anguilarem, který si ke všemu nechává říkat El Inocente. (Tomu se dokonce zjeví jeho duchovní otec a vzor Tomáš Akvinský. Když pak slavný scholastik relativizuje a zlehčuje své vlastní dílo, zděšený Anguilare jej má za ďáblovu provokaci. Závěrečné střetnutí mezi křižáky a svobodomyslnými obyvateli Kočičího Podjezeří (tak zní překlad), vedenými starým známým seňorem Vivem, končí tak, jak naštěstí dříve či později končí většina podobných pokusů šířit Jedinou Pravdu. Autor ostatně trefně shrnuje pětici bludů, které jsou vyznavačům všemožných spasitelských ideologií společné: Podle prvního existují řešení na všechny problémy. Podle druhého tyto problémy může vyřešit jen silné centrum. Podle třetího se toto silné centrum musí řídit pouze mými názory. Čtvrtým bludem je, že je potřeba provést hrdinný chirurgický řez, a pátý blud zní, že oněmi hrdinnými chirurgy musíme být já a moji kamarádíčkové, ozbrojení skalpely zvíci mačet a amputačními pilami, které se napájí benzinem a jsou určeny ke kácení sekvojí.

Mýtus versus ideologie

Bernieresův román není žádnou sociologickou studií v beletristickém hávu či mravokárným pojednáním, nýbrž plnokrevným příběhem. Jako doklad ryze uměleckého a nadmíru vtipného zobrazení chorobné podezíravosti a zrůdné představivosti vlastností nepostradatelných pro schopné cenzory - nám může posloužit kapitola, v níž kardinál poslouchá nahrávku Beethovenovy Eroiky. Požitek z abstraktní hudby vystřídá konkrétní představa milostného aktu, která skrze hudbu nabývá stále určitějších a oplzlejších rysů. Imaginativní schopnost kardinálovy úchylné mysli dosáhne takové působivosti, že kardinál desku s nahrávkou rozštípe a provozování takové hudby zakáže. Bernieres ve své trilogii líčí podivuhodné příběhy a přes naturalistické a brutální pasáže má text mytickou atmosféru, která je pro díla magického realismu příznačná. Filozof Ernst Cassirer považoval mytické vidění světa za přesvědčení o základní a nezničitelné solidaritě života, která spojuje mnohost a rozmanitost jeho jednotlivých forem. Strohá a nepochybující ideologie je proti tomu neslučitelná s kýmkoliv jiným, vyjma svých fanatických hlasatelů. Mytická forma, kterou lze jinak nazvat magickým realismem a kterou Bernieres zvolil pro svou trilogii, je zároveň tím nejpřesvědčivějším argumentem vůči přísné, bigotní a okleštěné pravdě. V pestrobarevném světě oživlých conquistadorů, levitujících kněží, indiánských kouzelníků, ochočených jaguárů a kardinálů pronásledovaných démony, jaký Bernieres ve svých románech stvořil, mají takové ideologie sílu pouze dočasnou.

Louis de Bernieres: Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána. Vydalo nakladatelství BB art, Praha 2004, 352 stran.