Louis de Bernieres: Válka o zadnici dona Emanuela

30.06.2001 - JAN JANDOUREK (MF)

Válka o zadnici dona Emanuela

Světově známým autorem se Louis de Bernieres (1954) stal až svým čtvrtým románem Mandolína kapitána Corelliho (česky BB art 2000), tragikomickým příběhem z doby italské a německé okupace Řecka. Je ovšem pravdou, že už rok předtím byl Bernieres jmenován mezi dvaceti nejúspěšnějšími britskými spisovateli, což Mandolína jen potvrdila. Český čtenář, který už zná Mandolínu, je tedy na autorův pozoruhodný styl již dostatečně připraven. Svět románu Válka o zadnici dona Emmanuela je ovlivněn nejen autorovou osobní zkušeností z Columbie, kde spisovatel strávil rok svého života, ale přináší také prvky magického realismu ve stylu Gabriela Garcii Márqueze, také mytologii, filozofii a politickou satiru. Pokud jde o škatulku magického realismu: čtenáři se vnucuje pocit, že čím je Bernieres magičtější, tím je realističtější. Válka o zadnici dona Emanuela není jenom románem, ale zároveň také velmi výstižnou sociologickou a psychologickou sondou do života regionu, jehož život a myšlení je Evropanům a možná i Američanům velmi vzdálen. Kniha může odpovědět na otázku, proč všechny pokusy něco učinit pro nápravu věcí obecných, končí v těchto zemích tak žalostně. Je románem o tom, že v některých částech světa znamenají slova něco jiného než v Evropě či Americe. Označují-li se politické strany jako konzervativci nebo liberálové, neznamená to nic jiného, než náhodné seskupení písmen. Marxistická guerilla je tu ve skutečnosti mnohdy seskupením vesničanů, kteří utekli do hor, když jim předtím vládní vojáci vypálili vesnici a znásilnili ženy. Pod názvem ekonomická reforma se skrývá neuvěřitelný rozmach korupce, pašování zbraní a budování megalomanských projektů typu replika panamského průplavu v zábavním parku (kde se nikdo nikdy nebavil, protože projekt nebyl po rozkradení všech fondů a jejich převedení do ciziny nikdy dokončen). Taktéž boj proti drogám znamená vypalování venkovských políček z vrtulníků, aniž někdo bere ohled na to, že pěstování omamných látek je jediným zdrojem obživy zdejších chudých. A tak dále a tak podobně, vcelku tomu i v Česku docela dobře rozumíme. Děj románu situovaný do fiktivní latinskoamerické země začíná v okamžiku, kdy si latifundistka dona Constanza vzpomene, že odkloní vodní tok a nechá ho vyústit do bazénku u své haciendy. Vesničané její projekt sabotují a vnější příznaky sabotáže (výbuchy motoru poté, co byl do benzínu vpraven cukr) považují vládní úřady za činnost komunistických guerill, takže do oblasti vyšlou jednotku vedenou omezeným a sadistickým kapitánem Figuerasem. Tím nastává kolotoč bizarních i tragických událostí. Při jejich líčení využívá autor všech možností k vystupňování co nejpůsobivějšího kontrastu. Vedle realistického popisu tajných mučíren a sadistických trýznitelů tu najdeme téměř snový příběh vojáků dobyvatelské španělské armády, kteří po staletích ožívají, když v horách roztaje jejich ledovec. Sledujeme úpěnlivé pokusy prezidenta republiky pozvednout HDP pomocí tantrických praktik, přičemž tentýž muž dovede zároveň rozvíjet rafinované machiavellistické hry paralyzující pučistické spiknutí generálů. (Vzhledem k naší zkušenosti s ministry napojenými na astrologické a senzibilní zdroje nám takové scény mohou připadat více realistické než magické.) Jsme také svědky sekulárních konverzí, kdy se ze znuzené latifundistky doni Constanzi stává marxistická partyzánka a z vlasteneckého generála Carlo Maria Fuerte muž došlý osvícení - když ho předtím jeho "vlastní" lidé omylem uvrhli do armádní mučírny. Bernieresův svět je krutý a zároveň karnevalově pestrý. Nejde o černý humor, ale spíše o schopnost odhalit komickou stránku věci i v tragédii. Právě tato schopnost mnohé jeho čtenáře děsí. Možná je pohoršuje popis mnohých skutečností víc, než skutečnosti samé. Autor se ke svým postavám chová stejně jako Bůh Stvořitel ke skutečným lidem - dlouho se s nimi piplá a pěstuje si je, aby se jich potom najednou zbavil během několika řádek. Může si to dovolit především ze dvou důvodů: na rozdíl Mandolíny kapitána Corelliho v knize nevystupuje jedna ústřední dvojice aktérů, ale hned celá plejáda. Druhým důvodem je fakt, že i zemřelým přisuzuje Bernieresv duchu jakési šamanistické filozofie další existenci na onom světě. Stejně jako v Márquezově románu Sto roků samoty, kde rovněž žijí vedle sebe živí a zemřelí. Válka o zadnici dona Emanuela znovu ukazuje, proč je kniha jako medium stále ještě nepřekonatelná. Současný svět je příliš složitý na to, aby bylo možno ho vystihnout vizuálními prostředky za dvě hodiny na filmovém plátně. Psaný text nemusí tolik spěchat, nemusí svůj účinek podřizovat rozpočtu, není vystaven diletantským zásahům podivných producentů. Spisovatel možná není přímo Bůh Stvořitel, ale pořád ještě je - aspoň v těch vyšších patrech - jakýmsi demiurgem, který vytváří kondenzovaný obraz skutečného světa.

Louis de Bernieres: Válka o zadnici dona Emanuela. BB art Praha 2001. Z angličtiny přeložil Viktor Janiš. 301 stran. Náklad a cena neuvedeny.