Mario Benedetti - Psaní do schránky času

03.11.2005 - ONDŘEJ HORÁK (LN)

Uruguayský autor Mario Benedetti (1920) se nyní českým čtenářům představuje počtvrté. V roce 1967 vyšel pod názvem Chvíle  oddechu román La tregua (Příměří, 1960), bestseller o náhlém milostném vzplanutí stárnoucího úředníka k mladé kolegyni. Dalším románem bylo Díky za oheň (1965), jehož překlad byl uveden v roce 1976, a pak až v roce 2000 kniha krátkých textů Čtení z kávy (La borra del café, 1992).

Tyto prózy však představují pouhý zlomek z rozsáhlého díla autora, který debutoval v roce 1945 básnickou sbírkou Nesmazatelný předvečer; následovaly další verše, romány, sbírky povídek, písňové texty či literárněvědné práce jako kupříkladu Uruguayská literatura 20. století. Na konci 60. let působil Benedetti dva roky v literárním oddělení havanské Casa de las Américas a v letech uruguayské vojenské diktatury (1973 - 1985) pobýval v exilu.

Vidět tě nahýho

Psaní do schránky času Brněnské nakladatelství Julius Zirkus nyní ve své latinskoamerické edici Artigas přináší po Čtení z kávy další Benedettiho knihu -Buzón de tiempo - pod upraveným názvem Psaní do schránky času. Soubor obsahuje tři samostatné oddíly a stejný počet básní. První oddíl s názvem Kouřové signály zahrnuje čtrnáct povídek, až na závěrečné Nepřítomnosti velmi strohých. Hned v úvodním textu Víkend se Benedetti ukazuje jako mistr enpatie na slovo skoupé. Školák Fernando je na víkendové návštěvě u otce, který se rozvedl s jeho matkou Luisou. Představí synovi novou přítelkyni Inés: "Fernando opět ulehl, ale ještě dlouho byl vzhůru. Inés byla hezká a sympatická a navíc fandila Nacionalu. Avšak ještě než usnul, rozhodl se Fernando zachovat věrnost Luise. Fotbal sice jeho matku nezajímal ani trochu, ale když obě ženy srovnal, přece jen mu maminka vyšla hezčí a sympatičtější."

Povídka nazvaná příznačně Rozmluva je "záznamem" rozhovoru muže a ženy, kteří se náhodně potkali v baru. Zde se Benedetti představuje pro změnu jako mistr dialogu: ",Říkal jsi, že jsi volnej. Takže nemáš manželku, družku, milenku, holčinu?' ,Nic takovýho. Mám tři a půl měsíce půst.' ,Tak já se ti s něčím svěřím a doufám uznáš, že to říkám ve vší poctivosti.' ,To víš, že jo.' ,A nevinnosti.' ,Jsem jedno velký ucho.' ,Možná ti to připadne divný, ale chtěla bych tě vidět nahýho.'" Základem povídek Jen usnout a Zdálo se mu, že ho zavřeli je neklidné snění a jako opravdový mistr povídkové formy se Benedetti jeví po přečtení dějově bohaté Noční loupeže a nostalgické U Starýho Tupí. K vrcholům knihy patří také již zmíněné třicetistránkové Nepřítomnosti.

Sbírka scvrklých nadějí

Mario Benedetti Druhý oddíl s názvem, který nese i celý soubor, přináší Benedettiho přece jen formálně experimentálnějšího. Devět textů má podobu dopisu či vzkazu na záznamníku. I v těchto textech u Benedettiho postav převládá osamělost a smířenost s osudem. V závěrečné Vlastnoruční závěti čteme: "...odevzdávám zarámovaný výtisk Ódy na prdel, jediného mistrovského díla toho všudypřítomného lumpa, který napsal naši a paraguayskou hymnu; odevzdávám svou dlouhou lžíci na obouvání, kterou používám v obdobích, kdy mám housera; odevzdávám svou cennou sbírku scvrklých nadějí..."

Roční doby ilustrují závěrečné čtyři prózy. Jaro těch druhých přináší novou naději, Letní mrak zahlcující dusno, Podzimní prozrazení kousavé přízemní mrazíky a Pravá zima zas příznačně hrob z ledu a sněhu. Soubor uzavírá báseň Definitivní tečka: "já vcházím bosou nohou do století/ mám nahé srdce a osud bezkřídlý/ nezahájíme ho však mrtvými chimérami/ nýbrž bolestnou radostí". Výborná kniha v čtivém překladu, především první oddíl přináší povídkářskou extratřídu.

Mario Benedetti: Psaní do schránky času. Přeložil Jan Mattuš Julius Zirkus, Brno 2005, 228 str.