Saul Bellow - Planeta pana Sammlera

19.12.1998 - HANA ULMANOVÁ (MF)

Planeta pana Sammlera Chceme-li stopovat vývoj ústředních hrdinů v kontextu klíčových próz Saula Bellowa, nutně dospějeme k závěru, že všichni svým způsobem oscilují kolem Herzoga, autorova patrně nejslavnějšího protagonisty stejnojmenného románu z roku 1964 (dvakrát vyšel i česky). Onen rozčarovaný židovský intelektuál ve středních letech se trápí nejen nad současným stavem americké společnosti, ale především trpí až chorobnou introspekcí, přičemž své posedlosti sebezpytováním dává průchod v dopisech. Obdobnými formami pasivity jsou postiženy i mnohé další typické postavy s výjimkou Hendersona, krále deště (jeho překlad slibuje Volvox Globator) a pana Sammlera, s nímž se lze seznámit nyní; ve Spojených státech vyšel titul Planeta pana Sammlera už v roce 1970. Byť bychom s panem Sammlerem prožili v New Yorku a okolí pouhé dva dny, do nichž jsou soustředěny dějové epizody knihy, prostřednictvím jeho vzpomínek a úvah obsáhneme daleko širší časoprostor. Více než sedmdesátiletý pan Sammler si velice dobře pamatuje stále dosti nedávnou minulost nacisty ovládané Evropy, ale díky svému anglickému pobytu a přátelství s H. G. Wellsem často přemítá o budoucnosti lidstva a dalších možných fyzických horizontech. Jelikož kdysi v podstatě "vstal z mrtvých" (ve fašistickém Polsku se mu podařilo doslova vyhrabat z masového hrobu a posléze se skrývat na hřbitově), dávno ztratil zájem o vlastní osobu a věnuje se jen pozorování zbylých členů své rodiny a vlastně celé planety. Až zoufale rád by pomohl. Jako pozorovatel je ovšem zatížen několika faktory - kromě mezních životních zkušeností též nezvyklou intelektuální i emocionální hloubkou, a zejména pak tím, že mu jeho mučitelé v mládí, den před zamýšlenou popravou, vyrazili pažbou pušky jedno oko. Rozhlíží-li se zpoza kouřových brýlí po vřavě konkrétní moderní metropole, nevidí to, co běžní obyvatelé. Třebaže není při vykreslení atmosféry New Yorku vynechán jediný geografický detail, místopis města se nepozorovaně mění v místopis protagonistova srdce a zcela paralelně "naturalisticky-realistická" povaha jeho zranění přerůstá v mocnou metaforu. Mezi slepými, tedy nemyslícími bytostmi bez historického povědomí či ambicí týkajících se obecného dobra, je jednooký králem. A vnímat věci a jevy optikou pana Sammlera je vskutku fascinující: například tam, kde bezvýhradní stoupenci technického pokroku spatřují automobily, vidí jeho oko stroje na odjezdy. Jeho jazyk je zcela prost jakékoli sentimentality či nostalgie, nicméně smyslnými obrazy se překvapivě přímo hemží, a to často na zcela nečekaných místech. Pokud pan Sammler něco odmítá, pak odpovědnost za dějinný vývoj ve stylu generace 60. let. Studentští aktivisté a radikálové se mu jeví chabě vzdělanými zarostlými a špinavými ignoranty bez osobitosti. Pan Sammler představuje ztělesněné svědomí světa, třebaže jeho vlastní tělesná schránka je záležitostí značně tragikomickou. Obdobně tragikomický je i ústřední motiv celého románu, jímž je Sammlerova cesta za umírajícím příbuzným. Ačkoli Sammler touží do nemocnice za každou cenu dojet včas, zabrání mu v tom série bizarních setkání a náhod. Různé epizody - nabité těžce rozšifrovatelnými významy a točící se převážně kolem elegantního živočišného černocha kradoucího v autobusech, zcizeného rukopisu učeného Inda a jistého podivného studenta - zapříčiní osudové zdržení. Synovec pana Sammlera, též lékař, umírá sám, přičemž po celou dobu chápe, že umírá, zrovna tak jako pan Sammler po celou dobu jakousi podvědomou intuicí tuší, že dorazí pozdě. Planeta pana Sammlera nepatří k odpočinkové četbě. Obsahově (zejména propojením konkrétních detailů s abstraktními koncepty) i formálně (to hlavně zhuštěnou syntaxí, což v překladu vyniklo ještě zřetelněji) je to dílo kladoucí maximální nároky. Ale pomáhá uvědomit si a procítit podmínky a pomíjivost, jakož i podstatu a smysl lidské existence, aniž je filozofickým traktátem. Je to skutečná špička světové beletristické tvorby.

Saul Bellow: Planeta pana Sammlera. Překlad Eva Kondrysová. Volvox Globator, Praha 1998, 198 stran, náklad a cena neuvedeny.




Saul Bellow - Henderson, král deště

04.05.1999 - PETR MATOUŠEK (MF Dnes)

Čtvrtý román Saula Bellowa (1915), jehož nynějším překladem téměř vrcholí třicetiletá česká probírka spisy americkožidovského držitele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1976, působí v několika ohledech atypicky. Patří totiž k nemnoha prózám, v nichž se tento tvůrce nespolehl na jitřivou zkušenost svých souvěrců, a naopak se zavrtal pod kůži většinové společnosti bílých anglosaských protestantů ("WASPů"). A co je ještě důležitější - ve svém obvyklém pozorování rozumu a morálky v pastích se Bellow prozatím tolik neuchyluje k očividné splendid isolation, která z většiny jeho děl činí pouze stěží proniknutelný vesmír introspekcí. Kniha Henderson, král deště (1959) se tedy může odvíjet dosti průzračně a s vděčným komickým přídechem reagovat na padesátá léta plná přežívání v konzumu. Titulní postava by se z něho ráda vymanila pobýváním "na cestě", kam ji vystrčil neodbytný vnitřní hlas, jenomže za sebou nedovede pálit mosty tak rychle jako beatničtí stopaři. Závratně zbohatnuvší prasečkář Eugen Henderson patří v galerii Bellowových starších pánů v krizi k těm nejvíc směšnohrdinským. Hřmotného pyknika, prosekávajícího se nitrem černé Afriky v jakoby nábožném transu, konfrontuje spisovatel s obřadností přírodních národů, takže jeho ortodoxně západním manýrám uštědřuje nejednu lekci. Román však nemíní odhalovat odpudivé zbytky po anglofonním kolonialismu, jako to dělává například William Boyd, nýbrž převádí setkání obou civilizací ústící do tříbení a vybrušování stanovisek. Bellowův tlusťoch se chová mnohem sympatičtěji než věčně remcavá sádelnatá almara Ignatius Reilly z Tooleova Spolčení hlupců, avšak stále ještě zůstává onou gulliverovskou horou masa v království titěrných domorodců, když pošlapává jejich staletý řád. Jádro této bezmála středověké disputace tkví v Hendersonových dialozích s králem Waririů Dahfuem, v nichž milionářův laciný odvar ze schweitzerovské humanity naráží na grácii člověka, jenž pocítil obě půlky zeměkoule. Oduševnělý monarcha fascinuje blahodárnou životní energií, ztělesňující klíčové fluidum této prózy. Dahfu sice vystupuje pramálo věrohodně, leč o tento aspekt autorovi tolik nejde, proto dílu občas hrozí až platónská tezovitost. Bellow se totiž u postav nestará o jejich škatulkový směr k Dobru či Zlu, nýbrž o to, jak mohou přispět k řešení situace. Jak poposouvají noetickou složku textu a jak přijímají a překonávají životní tíseň, byť pointu celé té snahy dopředu znají: smrt přinese jednoznačnou porážku. "Kdybychom tak neměli srdce - nevnímali bychom, jak je to smutné. Ale vláčíme s sebou v hrudi tahle srdce, tahle zatracená skvrnitá manga, a ta nás prozrazují," rozjímá nahlas Eugen Henderson, což se na první poslech zdá banální, časem se však jeho replika rozleží v jedno z univerzálních lidských určení. Starých pravd se Bellowovo romanopisectví domáhá po klasickém, poutnickém způsobu. Nicméně jakmile se Hendersonův černošský guru stane obětí klanové machinace, spisovatel pikareskní extrempore neprodlužuje. Vždyť poté už by Eugena sledoval jen jako sirotu štkající na poušti, jako člověka zasvěcenějšího, a tudíž ještě osamělejšího, což umělecké strategii tohoto románu nevyhovuje - ten má živnou půdu ve zdánlivé atmosféře pospolitosti. Když se Eugen přes oceán chrabře vrací domů, ještě v letadle poučen-nepoučen definitivně reviduje plány. Také díky tomuto parodickému kousku vyznívá román tak očistně - navzdory tomu, že Afrika oněch parametrů existuje nejspíš jen v autorově fantazii. A v tom spočívá další atypičnost tohoto románu: přestože se Bellow výjimečně neopřel o vlastní prožitek, zasadil do vyfabulovaného safari neméně dojemnou a osobně pojímanou báseň o Faustech, kteří s peklem průměru zápasí o lidskou duši.

Saul Bellow: Henderson, král deště. Přeložil a doslov napsal Jiří Hanuš. Volvox Globator, Praha 1999. 263 stran, náklad a cena neuvedeny.