Iain M. Banks - Líc a rub

26.10.2002 - Ladislav Nagy (LN)

Příběhy skotského spisovatele Iaina Bankse připomínají sny - někdy mučivé, plné úzkosti a bolesti, jindy utěšenější. Vždy však obestřené nějakým tajemstvím. Takovým, co čtenáře žene dál a nutí ho se ke knize vracet. Jen některá z Banksových tajemství se totiž vyjeví v průběhu četby, ta další, a bez výjimky hlubší, čekají na návrat, vyžadují odstup, někdy možná i nové čtení.

Líc a rub Stejně jako neexistují dva stejné sny, není možné ani dvojí stejné čtení Banksových románů, jejich svět se neustále vyvíjí. Obzvláště tehdy, je-li konfrontován s technologicky vyspělou, a možná trochu unavenou civilizací zvanou Kultura, jako je tomu v pětidílném cyklu stejného jména. Tedy romány, jež Banks podepisuje s prostřední iniciálou M. a jež by snad šlo označit jako science fiction. K nim patří i Líc a rub, byť zde Kultura vystupuje jen jako nenápadné pozadí, na které text upomíná několika drobnými zmínkami. Líc a rub je prvním Banksovým sci-fi převedeným do češtiny. V překladu u nás dosud vyšly pouze dva ˝tradičnější˝ romány. Jednak autorův debut Vosí továrna, temný a v době svého vydání značně kontroverzní portrét brutálního hrdiny dospívajícího v bezútěšném prostředí. Nedávno pak Píseň z kamene, neméně mrazivý, postapokalyptický výjev z vágního bezčasí situovaný do země vzdáleně připomínající Británii, kde jedinou reálii představuje neúprosná, precizně fungující mechanika násilí. Pravda, ještě vyšel česky - zato s nepřeloženým anglickým názvem - paskvil Consider Phlebas. Titul měl přitom zcela zjevně znít ˝Pomněte na Fléba˝, tedy kartaginského námořníka z Eliotovy Pustiny, jež je Banksovi věčným zdrojem inspirace. Ale... čím méně bude o tomto ˝překladu˝ řečeno, tím lépe.

Z bezčasí do hájemství ˝Kultury˝

Banksovy knihy, jakkoli pohlcující a uhrančivé jsou jejich imaginární krajiny, vždy nese silný příběh. A právě proto jsou tak neobyčejně populární - u širokého čtenářského publika, ale i u jindy přísné kritiky. Ta nikdy neopomene zdůraznit autorovu práci s jazykem. Přestože Banks tvoří velice rychle (poslední román Mrtvý éter napsal za šest týdnů), jeho romány jsou neobyčejně jazykově propracované. Rafinovaně kombinuje různé jazykové a stylové vrstvy, neváhá sáhnout po slangu, dialektu, ale i pastiši (to hlavně v Písni kamene), do přediva textu umně skrývá odkazy k starším literárním dílům, ale též ke svým dalším knihám (to je případ Líce a rubu). Je proto moc dobře, že se překladateli Viktoru Janišovi podařilo zachytit četné autorovy finesy - a některé velmi podařeně zvýraznit. Jak napovídá název Líc a rub nebo v angličtině ˝Inversion˝, kniha je komponována na principu zrcadlení, kterému odpovídá i stavění dvou na první pohled nespojitých příběhů, z nichž kniha sestává. Podobnou inverzi vyjadřuje grafika v záhlaví kapitol. Český překlad princip knihy ještě zdůrazňuje převrácením obvyklejšího ˝rub a líc˝ na ˝líc a rub˝.

Zrada, věrnost a dvorské intriky

I kniha Líc a rub je vystavěna na silném příběhu. Vlastně na dvou příbězích, které se prolínají a jistým způsobem i zrcadlí. Kniha nás vrhá do podivného světa, se šesti měsíci a dvěma slunci, přičemž pozadí obou příběhů musíme postupně rekonstruovat z kusých informací. Kdysi tento svět postihla apokalypsa, z nebes padalo kamení a oheň, na zemi řádil mor. Teď se částečně vzchopil a čtenář má na osudech dvou království možnost sledovat, jak se bude točit dál. Do haspidského království - plného intrik, xenofobie, ale i opovržení vůči schopnostem žen - přijíždí tajemná doktorka Vosilla, aby se za záhadných okolností stala osobní lékařkou krále Quiencedy. S trochou zjednodušení by se dalo říct, že její příběh je vlastně milostný - bojuje o královu přízeň a posléze i lásku, přičemž musí čelit ze všech stran intrikám dvořanů, kterým se její vliv na krále vůbec nelíbí a kteří by jej rádi ovládli, anebo přímo otrávili. Ani příběh z druhého království nepostrádá milostný rozměr: odehrává se v nedaleké zemi, na kterou si král Quince pomalu brousí zuby. DeWar, osobní strážce uzurpátora UrLeyna, jehož hlídá až s fanatickou pečlivostí, se postupně zamiluje do kdysi nejlepší, nyní tělesně postižené uzurpátorovy konkubíny. Samozřejmě i zde se intrikuje, osnují vraždy a stejně jako v příběhu Vosilly, i tady hraje obrovskou roli tajemná minulost, jež vychází na světlo jen pomalu a nikdy úplně ... Snad jen lze prozradit, že lékařka a osobní strážce sdílejí společně jisté tajemství a jejich osudy jsou přes veškerou vzdálenost úzce propojeny.

Detektivka, sci-fi nebo fantasy?

Iain M. Banks Líc a rub má dva základní hybné momenty - tím prvním je zmíněná inverze, zrcadlový obraz, tím druhým tajemství. Princip zrcadlení zasahuje i výstavbu románu: ten se skládá z kapitol, které střídavě přenášejí děj z jednoho království do druhého. Právě onen efekt věcí, které se jeví z druhé strany, způsobuje, že v této barvité a pozoruhodně komponované knize často metafora není metaforou, nýbrž doslovně řečeným faktem, a naopak to, co se jeví na první pohled jako přímé pojmenování, se nakonec ukazuje jako spletitá metafora. Druhým je tajemství. O hádance v podobě původu dvou hlavních postav už byla zmínka. Vosilla i DeWar jsou téměř zosobněním dokonalosti, oba jsou cizinci, v textu je naznačeno prostředí, z něhož pocházejí, ovšem toto vypravěč obratem ruky zpochybní. V románu je i řada zápletek detektivních: v knize dojde k několika podivuhodným vraždám nebo snad úmrtím, z nichž pouze to v první kapitole nabízí racionální, leč neuspokojivé vysvětlení. Doktorka Vosilla zde oběti vyslýchané útrpným právem v králově mučírně podá jed, a když je podezíravým popravčím vyzvána, aby jej pozřela taky, klidně tak učiní. Před ukvapeným závěrem, že doktorka je vůči jedu imunní (který by nás připravil o značnou část další čtenářské rozkoše), nás zachraňuje vypravěčovo upozornění, že Vosilla si jed pouze rozetřela po dásních, ale nespolkla ho. V průběhu knihy jsou postupně objasněny i další záhady - jako v dobré detektivce. Jenže Líc a rub detektivkou není. Patří mezi ta tajemství, která budou objasněna, i ona hlavní záhada, tajemství obklopující doktorku Vosillu a osobního strážce DeWara? Ale také záhada, kterou vlastně román sdílí s každým literárním textem: kdo to mluví? Kdo je vypravěč? Text na první pohled vypadá jako nalezený rukopis. Později se ukáže, že to tak jasné není (ostatně úvodní vysvětlující poznámka z pozdějších anglických vydání zmizela). Vyjde najevo, že otázka je možná neoddělitelně spjata s tajemství, obklopujícím celou knihu. Text Líce a rubu poukazuje někam jinam, snad k jiným knihám, možná k jiným světům. A právě to je na románu nejúchvatnější: tato kniha nemá podstatu. Jinými slovy, pokud bychom chtěli o nějaké podstatě mluvit, pak jen vektorově - byla by spletí nejrůznějších vztahů, odkazů a četných aluzí. Ale hlavně, byla by věčně nejistá. Ano, je možné vzít všechny Banksovy knihy, vypátrat hodně knih, které mu byly inspirací, na diagramech ukázat, jak se ten či onen okamžik, ta či ona zbraň vztahuje k nějaké jiné. Kde přesně je v knize vodítko odkazující k nějaké ˝vysvětlující˝ pasáži z další knihy apod. Tady je však třeba vrátit se k tomu, co bylo řečeno výše. Banks je autor úžasně rafinovaný a při skutečně podrobné četbě lze objevit jednu znepokojující skutečnost: totiž že některá zrcadla jsou křivá. Zrcadlový obraz v Líci a rubu funguje, je jeho ústřední myšlenkou, ale někdy trochu ujede - snad proto, aby naznačil význam věčného tajemství.

Podobnost čistě náhodná

Stejně tak nelze přehlédnout, že kniha Líc a rub vychází samostatně, že není součástí nějaké řady. Veškerá amatérská detektivní činnost v pátrání po souvislostech se tak vlastně nemůže opřít o žádný pevný základ, ale jen o náhodné vztahy mezi několika texty, které jsou náhodou podepsány jedním jménem: Iain M. Banks. Na druhé straně asi nelze číst Líc a rub jako pohádku a s tajemstvím, v tomto případě zásahem vyšší síly, se jen tak smířit. Banksovy příběhy nutí k zamyšlení, k pátrání po možných vysvětleních, a těžko se jejich vábení odolává. Vždy však v tomto ohledu podstupujeme riziko neúspěchu. A právě v tomto směru jsou knihy Iaina M. Bankse dobrodružné - lákají nás do neznámých končin, svádějí k dobrodružství interpretace, jež může skončit ztroskotáním, a to i proto, že každá interpretace vždy vychází z nějakého konkrétního světa. Zde se vydáváme do světa imaginárního, ba co víc jen matně tušeného. A mezi těmito dvěma světy zeje obrovská propast. S Banksovým románem Líc a rub se nám dostává do rukou neobyčejná kniha, navíc v citlivém a přesném překladu. Co víc si lze přát?

Iain M. Banks: Líc a rub. Přeložil Viktor Janiš. Vydalo nakladatelství Talpress, Praha 2002, 375 stran.