Gonzalo Torrente Ballester - Větrná růžice

09.11.2001 - Miloslav Uličný (LN)

Španělská literatura se po zásadní změně společenského systému na konci roku 1989 stala v českém kulturním kontextu popelkou do té míry, že dnes je u nás řazena k literaturám ˝malým˝.

Větrná růžice I kdybychom k třicítce knih španělské prózy připočítali 35 prozaických titulů přeložených za posledních 12 let z literatur hispanoamerických (přičemž z jedné třetiny jde o reedice), kvantitativně bychom zůstali stále v hlubokém stínu překladů z angličtiny a němčiny. Útěchou hispanistům a čtenářům toužícím poznat co nejvíce z pestré literární produkce autorů, kteří píší pro zhruba 300 milionů lidí hovořících (a z větší části i čtoucích) španělsky, budiž fakt, že - s několika výjimkami prozaizovaných televizních seriálů typu Manuely - jde o kvalitní produkci. K ní náleží měrou vrchovatou nedávno vydaná Větrná růžice španělsky píšícího Galicijce Gonzala Torrenteho Ballestera (1910 až 1999), oceněného mj. Cenou prince asturského (1982) i Cervantesovou cenou (1985). Větrná růžice s podtitulem Materiály k operetě bez hudby je rozsáhlý fiktivně historický román umně zkombinovaný z údajných dopisů celebrit miniaturního státečku, existujícího ve spisovatelově fantazii kdesi v Evropě kolem poloviny 19. století, a vyprávění sesazeného minimonarchy, jenž je na rozdíl od skutečných megamonarchů obdařen sebeironií, skepsí a smyslem pro humor.

Peklo, magie a záhrobí

Autor přiznaně (v rozsáhlém prologu Na vysvětlenou) čerpá ze španělské literární tradice například využitím epistolárního stylu a motivů pikareskního románu, zároveň pak se svižným humorem pojednává o problematice existence ďábla a čarodějnic. Rozměr pekelný, magický a záhrobní snad čtenáři ihned připomene Mistra a Markétku Michaila Bulgakova, zdá se však, že v pozadí je spíše galicijská (tudíž keltská) tradice, v níž představy o styku světa živých se světem mrtvých a víra v meogas (čarodějnice i kořenářky-léčitelky) mají velmi hluboké kořeny. Jak u této příležitosti nevzpomenout Emílie Pardo Bazánové, jejíž folklorní thriller Zločin z pověry přeložil již před sto lety (1894) Hugo Kosterka, pozdější významný překladatel Dona Quijota. U Torrenteho Ballestera jsou tyto autochtonní motivy zajímavě zpracovány a vpleteny do plánu dobrodružného příběhu, kde nechybějí intriky, láska (včetně rýsující se možnosti ˝nepravého˝ incestu, erotiky a manželského i mimomanželského sexu) ani motiv dvojnictví připomínající zápletku z jedné knihy Davida Lodge. Radost z vypravěčství možná zabránila autorovi, aby román v závěrečné části poněkud zkrátil; jiný čtenář, jenž má více času, by se ovšem s touto malou výhradou nemusel ztotožnit.

Cit pro kultivovaný překlad

Česká podoba Větrné růžice je dílem osvědčené překladatelky Jany Novotné (jejíž první převody vyšly ještě pod dívčím příjmením Toušková) a její dcery Dory. Hlavním rysem jejich překladu je kultivovaný smysl pro styl, schopnost odstínit pásmo vypravěče, epistolární styl a dialogy, ověřit a náležitou formou uvést historické, zeměpisné i další reálie. Zmiňovat pár případů arytmie ve verších, dvě nezkorigované tiskové chyby či nějaké sporné řešení aktuálního členění větného na 350 stranách textu by bylo pustým hnidopišstvím. Vyšel výborný moderní román ve výborném překladu. Co více si může čtenář přát?

Gonzalo Torrente Ballester: Větrná růžice. Prostor, Praha 2001, 352 str.