Paul Auster - Kniha iluzí

16.04.2005 - Jan Děkanovský (LN)

Leckterý český filmový fanoušek zná Paula Austera spíše jako scenáristu než romanopisce: především díky výborným "brooklynským" snímkům z roku 1995 Smoke a Vztek. Bohaté zkušenosti s filmem Auster zúročil též ve svém románu Kniha iluzí.

Ještě na sklonku minulé dekády dílo amerického spisovatele, scenáristy, režiséra a překladatele Paula Austera (*1947) čeští čtenáři neznali. Až v roce 1998 se nakladatelství Mustang chopilo románu The Music of Chance z roku 1991 a pod názvem Za pokus nic nedáte k nám uvedlo originálního, v jistém smyslu však velmi tradičního autora. Roku 2000 pak vyšla jeho ceněná Newyorská trilogie i experimentální Vynález samoty. V dalších dvou letech následovaly romány Mr. Vertigo a Leviatan. Letos vychází Mr. Vertigo česky již podruhé. A jen s malým odstupem od originálu (2002) se českému čtenáři představuje Kniha iluzí. Všech těchto knih se s úctyhodnou péčí ujalo nakladatelství Prostor.

Neštěstí jako výhybka

Kniha iluzí Existenciálním východiskem, které spojuje Knihu iluzí se zmíněným filmem Smoke, ale i s první částí Newyorské trilogie, je hrdina (respektive vypravěč) vyrovnávající se se ztrátou svých blízkých. V Knize iluzí přichází univerzitní učitel a překladatel David Zimmer o ženu a dva syny při leteckém neštěstí. Hluboké trauma a náhlá osamělost muže na prahu středního věku slouží Austerovi jako výhybka, která hrdinu nasměruje do nepravděpodobných zákrutů osudu, ale paradoxně mu také umožní svobodné konání. Zimmer ztrácí milované osoby i chuť do života, ale díky vyplacené pojistce získává finanční nezávislost a snadno odůvodnitelným zpřetrháním sociálních kontaktů i naprostou osobní volnost. Právě v té chvíli se náhodou seznámí s groteskami bezvýznamného komika Hektora Manna. Jako poněkud bizarní terapii pro svou duši si Zimmer zvolí práci na monografii o Mannovi -zapomenutém outsiderovi němé éry filmu. Auster se ve svých posledních románech poněkud vzdálil experimentům, patrným například v Newyorské trilogii, a jeho vyprávění má na první pohled tradiční rysy. Jiné postupy, které jej už dávno zařadily do obsáhlé škatulky postmoderní prózy, si však uchovává. Patří mezi ně metatextové hrátky s různými vrstvami příběhu, výstavba zápletky po vzoru detektivek či thrillerů i hojné užívání aluzí a citátů z děl skutečných i fiktivních autorů. Za prvoplánovým zevnějškem se přitom v Austerových prózách vždy skrývá hlubší intelektuální význam. Ani nyní se změna způsobená prožitým traumatem neprojeví u vypravěče pouze podivínským zájmem o obskurního herce, ale především odvratem od slova k obrazu. Filmy - tato oživlá tapeta -Zimmera do té doby neuspokojovaly tak silně jako slova: Měl jsem pocit, že prozrazují příliš mnoho, nenechávají prostor pro představivost diváka a paradoxně čím věrněji napodobují realitu, tím hůř zachycují svět.

Z outsidera psancem

Záhy po vydání knihy o Mannovi se Zimmer dozví, že komik, který záhadně zmizel v roce 1929, je naživu a rád by se s ním setkal. Nedůvěřivého Zimmera přesvědčí až nečekaná návštěva Almy, dcery Mannova dvorního kameramana. Cestou na komikův ranč v Novém Mexiku se Zimmer seznámí s Mannovým příběhem. Dozví se, že Mann znovu psal a natáčel filmy, které však nikdo neměl možnost spatřit. Příběh Hektora Manna vyprávěný Almou - která ostatně sepisuje Hektorův životopis - je těžko uvěřitelným příběhem outsidera, který přičichl k filmové slávě, ale shoda náhod jej přinutila stát se psancem a prožít neskutečný život. Kombinace náhod, překvapivých okolností a osudových zvratů je dalším rysem poetiky Austerových próz. Naše fantazie nikdy nemůže dostihnout skutečnost, říká o tom autorovo alter ego Peter Aaron v románu Leviatan. Ani ty nejdivočejší představy naší mysli se nikdy nemohou měřit s nepředvídatelností událostí, které se na nás bez ustání valí v našich skutečných životech. Plyne z toho jediné. Může se stát cokoli. Zimmer se rovněž dozví, že Mannův testament obsahuje příkaz zničit všechny filmy do čtyřiadvaceti hodin od jeho smrti. Hrozí tedy nebezpečí z prodlení, protože Mann vážně ochořel. Takto rozehraný příběh nabízí řadu rozuzlení. A Paul Auster se řídí poučkou o maximálním závěrečném efektu, kterou zformuloval už Edgar Allan Poe.

Mateřské znaménko

Postupy triviální a brakové literatury Auster využívá s vynalézavostí a řemeslnou bravurou, která zaručuje čtenářský zážitek i divákovi "jdoucímu po povrchu" promyšleného textu. Naštěstí není Kniha iluzí pouhý thriller. Skrývá významy a spojitosti, variace na Austerem již dříve zpracovávaná témata, jejichž luštění a interpretace se může stát právě tak silným čtenářským zážitkem jako rozplétání zápletky. Alma, jež se posléze stává Zimmerovou milenkou, má na levé tváři výrazné mateřské znaménko. Sama Zimmerovi líčí, že jí k vyrovnání s tímto estetickým handicapem pomohla známá povídka amerického klasika Nathaniela Hawthorna. Povídka Mateřské znaménko bývá vnímána jako polemika s idealistickým programem transcendentalistů. Představu ideální krásy - tedy ženy zbavené mateřského znaménka - odmítá Hawthorne jako neživou abstrakci, a poukazuje tak na rozpor mezi smyslovou skutečností a myšlenkovou generalizací. Alma se v duchu tohoto ideového stanoviska pokouší zachovat nejen Hektorovo dílo, jemuž hrozí brzká zkáza, ale i příběh jeho života, který sepisuje ve své knize. Její realistický pohled na věc ale naráží na opačný postoj Hektorovy ženy Friedy, která s Mannem prožila velkou část života a jež se cítí být právoplatnou opatrovatelkou Mannova odkazu. Variace na Kafkův požadavek zničení vlastního díla versus realistické zhodnocení Kafkova odkazu a odmítnutí tohoto imperativu Maxem Brodem ovšem nabývá v Knize iluzí fatálních rozměrů.

Filmy a stromy

Další důležitou linií románu je vztah Davida Zimmera a Hektora Manna. Zatímco akademik a literát Zimmer se skrze osobní tragédii stává aktérem skutečného života, u Hektora je tomu spíše naopak. Dávné grotesky čerpaly svou sílu jen z obrazu - ze schopnosti komika vyjádřit emoce a hnutí mysli pouhým tělesným projevem. Jeho pestrý životní příběh se stává těžko snesitelnou zkušeností, se kterou se Hektor vyrovnával pomocí deníků, samovzdělávání i převratných formálních změn v tajně natáčených filmech. V jediném pozdním Hektorově filmu, který má Zimmer možnost zhlédnout, hraje totiž autorský zvukový komentář rovnocennou úlohu s obrazem. Když se Zimmer dozví, že i Hektor s Friedou přišli o syna, spříznění je ještě patrnější. Překvapivým potvrzením mentálního shledání obou mužů jsou i stromy, které Hektor na ranči vysázel. Ještě dnes o těch stromech mluví jako o svých největších úspěších. Tvrdí, že jsou lepší než jeho filmy, než cokoliv jiného, co kdy udělal, říká o nich Alma. Zimmerovi se ihned vybaví pasáž z Chateaubriandových pamětí, které právě překládá: Jsem připoután ke svým stromům. Není mezi nimi jediný, o který bych nepečoval vlastníma rukama... Když pak nalezne Chateaubriandovu knihu v Hektorově knihovně, kruh se uzavírá. Obraz se setkává se slovem a empirie s teorií.

Výrazová přesnost

V precizním, až deskriptivním stylu psaní se zrcadlí i kulturní vlivy, které Auster čerpá z evropské a zejména francouzské literatury. Možná i proto jsou jeho příběhy tak univerzální a naší mentalitě blízké. Austerova výrazová přesnost je vykoupena tvrdou prací. Psaní mě vždycky stálo obrovskou námahu, nad každou větou prožívám bolestná muka úporného zápolení a i ve svých nejlepších chvílích postupuji jen velmi pomalu, spíše jako bych se zoufale plazil po břiše uprostřed pouště, než hrdě kráčel po přímé cestě vpřed. Sebenepatrnější slůvko obklopuje moře ticha... píše Paul Auster v Leviatanu. Tato okolnost však nic nemění na tom, že Kniha iluzí je výborný a čtivý román.

Paul Auster: Kniha iluzí. Přeložila Barbora Punge Puchalská. Vydalo nakladatelství Prostor, Praha 2005. 430 stran.