Margaret Atwoodová - Přežívá nejsmutnější

04.06.2005 - JAN KAPOUN (LN)

Významná kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová si v knize Přežívá nejsmutnější představuje, co by se mohlo stát, kdyby  znalosti moderních biotechnologií a genetiky byly bez kontroly zneužity výhradně ke komerčním účelům.

To, o čem píši, není ryzí science fiction, poznamenala autorka v jednom z rozhovorů. Domýšlím jen dopad, jaký mohou mít současné vědecké objevy ve spojení se společenskými jevy, které můžeme dnes vidět kolem sebe. Postapokalyptický svět, v němž lidstvo v několika po sobě jdoucích vlnách vyhubil uměle připravený virus: chátrající domy s mrtvolami, vraky aut, vybrakované obchody a skladiště potravin. Hlavní postava románu si říká Sněžný muž a je možná posledním "exemplářem" druhu Homo sapiens sapiens. V bezútěšném světě, z něhož se stal velký neobydlený ostrov, bojuje tento novodobý Robinson o přežití. Ale to není všechno. Musí se zhostit i role poloboha a mýtotvorce, sehranou pro bezstarostnou skupinku geneticky modifikovaných lidí, žijících na mořské pláži, tvorů, kteří už vlastně nejsou lidmi, neboť postrádají lidské vlastnosti. Jejich genom, upravený v laboratoři tak, aby nepociťovali nenávist ani ambice, byl sestaven krátce předtím, než smrtonosný virus začal nezadržitelně konat dílo zkázy.

Důvod, proč organismus Sněžného muže dokázal viru čelit, se dozvíme až k závěru románu. Poté, co se společně s ním vydáme na strastiplnou pouť za obživou, do pustnoucího komplexu, kde vládu přebírají zdivočelá geneticky upravená zvířata, která unikla z ohrad a rychle se přizpůsobila novým podmínkám.

Před katastrofou

Přežívá nejsmutnější Jedenáctý román Margaret Atwoodové (*1939), který vyvolal ve světě pozornost zdaleka nejen mezi příznivci science fiction, vychází v českém překladu pod titulem Přežívá nejsmutnější (v anglickém originále Oryx and Crake, 2003). Naši čtenáři mají díky pohotovému překladu možnost seznámit se s dalším rozměrem prozaické tvorby autorky, která nás již několikrát přesvědčila jak svým svrchovaným vypravěčským uměním, tak i tvrdostí pohledu, nelítostně rentgenujícího spodní proudy moderní společnosti.

Podobně je to i v tomto jejím zatím posledním románu, který překračuje konvence běžné produkce vědeckofantastické literatury. Z tohoto důvodu bude přesnější, zařadíme-li román do kontextu úžeji vymezeného žánru negativních utopií, respektive dystopií. Základní dějovou linií, odehrávající se po biologické katastrofě, se totiž prolínají dlouhé retrospektivní pasáže, v nichž se dozvídáme nejen o minulém životě Sněžného muže, ale zvláště o povaze lidské civilizace těsně před jejím koncem. "Před dávnými a dávnými lety Sněžný muž nebyl Sněžným mužem. Jmenoval se Jimmy. Býval to hodný chlapec." V jádru hodným chlapcem byl ale i Crake, Jimmyho jediný kamarád, v dospělosti autor DNA modifikovaných lidí i viru zkázy. A Oryx, do které se oba zamilovali, byla hodnou dívkou, kterou však její rodina, žijící v jedné z nejchudších oblastí světa, prodala do otroctví. Že ji Jimmy a Crake poprvé spatřili jako osmiletou v dětském erotickém filmu, který si stáhli z internetu, je pouze jedním z mnoha střípků, z nichž autorka sestavuje pochmurný obraz zvrácené civilizace.

Lze ale ještě vůbec mluvit o civilizaci? Svět, v němž Jimmy vyrůstá, ovládají nadnárodní společnosti. Demokratické volby patří k minulosti. Lidé jsou v područí ohlupujícího zábavního průmyslu, drog a speciálně upravených přípravků, zaručujících dokonalejší tělesné prožitky. Společnost, ovládaná pouze neviditelnou rukou volného trhu, je rozdělena do dvou skupin, mezi nimiž zeje nepřekonatelná propast. Malé procento těch nejbohatších a vzdělaných žije v nadbytku v komplexech, které jsou zabezpečovacími systémy chráněny od takzvaných plebzón, kde v chudobě živoří většina lidské populace.

To, že Jimmy patří do skupiny vyvolených (jeho otec je špičkovým vědcem), mu ovšem automaticky nezaručuje štěstí. V prestižní škole, kterou navštěvuje, se mu příliš nedaří; vyprahlé citové vztahy v rodině si vynahrazuje láskou ke skuvalovi (geneticky upravenému skunkovi). Když ve třídě jednoho dne naváže kamarádství s novým spolužákem, geniálním chlapcem, jenž si zvolí přezdívku Crake, nemůže Jimmy tušit, že v dospělosti stanou proti sobě v tváří v tvář za těch nejdramatičtějších okolností.

Skutečně elegantní způsob šíření virů i protilátek

Stejně jako například v Huxleyho románu Konec civilizace nebo v Orwellově 1984 není ani v této dystopii nejpodstatnější vlastní příběh, ale spíše popis mechanismů společnosti, v níž se hrdinové pohybují. Síla tohoto žánru nespočívá v jednoduchém, ač obvykle dramatickém ději, nýbrž v rozpoznávání vzorů, z nichž se mohou stát společenské fenomény.

Atwoodová, o níž je známo, že se angažuje v řadě ekologických sdruženích a v organizaci Amnesty International, nám v knize předkládá pohled do krvavých útrob globalizovaného světa, společnosti, která uvěřila iluzi o všespasitelnosti volného trhu, v níž soucit a solidarita odumírají již v zárodku - a to nejen proto, že oslabují šance na dosažení vyšších zisků, ale i proto, že už zkrátka do tohoto modelu světa nepatří. Dokonce i manipulace s genetickým materiálem se řídí výhradně slepými komerční zájmy.

Když například Jimmy navštíví Crakea, z něhož se v dospělosti po absolvování prestižního institutu stal významný vědec, kamarád mu vysvětluje, že firma, pro niž pracuje, má tajné oddělení, kde se vyrábějí nové choroby: "Cpou nepřátelské bioformy do vitamínových přípravků - do výběrové řady, která se volně prodává. Vypracovali skutečně elegantní způsob šíření... Titíž lidé zároveň vyrábějí i protilátky, ty si ale dávají pěkně stranou. Praktikují nedostatkovou ekonomiku, což jim zaručuje vysoké zisky." A ještě dodává: "Z obchodního hlediska jsou nejlepší vleklé nemoci. Pacient by se měl v ideálním případě buď uzdravit, nebo zemřít těsně před tím, než mu dojdou prachy."

Nebylo by však příliš originální, kdyby těžiště románu leželo pouze na varovném hlasu o zneužití moderních technologií. Ještě podstatnější, alespoň podle mého názoru, je zde detailní zachycení anamnézy, kterou německý biolog a zakladatel etologie Konrad Lorenz označil jako odumírání lidskosti: od vymizení tradičních rodinných vztahů a ztráty sociálního cítění po onlineové přenosy mučení zvířat či lidských poprav a dětskou pornografii. Tím, že Atwoodová tyto příznaky registruje bez planého moralizování, vynikají o to zřetelněji.

Neobyčejně ostrý snímek naší současnosti

Nechci se zabývat jednotlivostmi překladu řady slovních novotvarů, jimiž spisovatelka ilustruje svůj spekulativní svět blízké budoucnosti. Domnívám se, že s tím si překladatelka zdárně poradila. České vydání románu mě přesto zarazilo ve dvou ohledech. První se týká změny titulu, kterou, ačkoli akcentuje aspekt "přežití" (tolik důležitý v kontextu celé autorčiny tvorby), nepovažuji za nejšťastnější.

Druhá věc je podstatnější, neboť souvisí se specifikem autorčina stylu. Zatímco ve výchozím anglicky psaném textu je rámcový děj odehrávající se v postapokalyptickém světě vyprávěn v přítomném čase a retrospektivní kapitoly v čase minulém, česká verze románu je vyprávěna celá v čase minulém. Obávám se, že tímto zásahem se z překladu poněkud vytratila určitá autentičnost, ale i něco podstatnějšího: jeden z charakteristických znaků stylu Margaret Atwoodové. Působivé využití přítomného času ve vyprávění, v zachycení jednotlivého okamžiku nebo pocitu, se totiž uplatňuje nejen v tomto, ale i ve většině předchozích autorčiných próz, například v románech Z hlubin, Ublížení na těle, Muzeum zkamenělin či Slepý vrah.

Ale aby nedošlo k omylu, Přežívá nejsmutnější je knihou, jejíž význam - a to je třeba znovu zdůraznit - může změna vyprávěcího času sotva ohrozit. Závažnost otázek, které autorka satiricky laděným příběhem klade, se tímto posunem nijak neumenšuje. Neboť jako žádná dystopie není ani tento román zprávou o budoucnosti, nýbrž spíše neobyčejně ostrým rentgenovým snímkem naší současnosti.

Margaret Atwoodová: Přežívá nejsmutnější. Přeložila Jana Housarová. Vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 2005. 320 stran.