Margaret Atwoodová - Slepý vrah

22.02.2002 - PETR FANTYS (MF)

Když předloni prozaička a básnířka Margaret Atwoodová získala prestižní britskou cenu Booker Prize za román Slepý vrah, někteří novináři mylně napsali, že jde o cenu "za celoživotní dílo". Avšak přečteme-li si Slepého vraha, ujistíme se, že porotu Booker Prize netřeba podezírat z toho, že cenu udělila za zásluhy, byť je Atwoodová nesporně má - od konce 60. let náleží k předním osobnostem kanadské literatury. Nicméně souvislosti s "celoživotním dílem" ve Slepém vrahovi najdeme. Jako by byl precizní sumou rysů, jimiž se díla Atwoodové vyznačují. Stejně jako v románech Jedlá žena (The Edible Woman), Vynořování (Surfacing) či Ublížení na těle (Bodily Harm) jsou středem pozornosti životy žen deformované společenskými konvencemi a možnosti vysvobození z nich.

Dva romány v jednom

"Feministická" témata u Atwoodové nevyznívají přímočaře. Kanaďanka je schopna psát s odstupem a ironií, které jakýkoliv náznak ideologizování obracejí naruby. A tento chlad má na čtenáře opačný účinek - autorčiny knihy dokážou vyvolat silné emocionální pohnutí. Strohý styl, propracované používání jazyka i nezvyklé metafory se skvěle mísí s výborným vypravěčstvím. Atwoodová kombinuje čtivé příběhy s komplikovanou strukturou a neváhá využívat prvků sci-fi či fantasy literatury; ty jsou třeba základem jejího předchozího románu Příběh služebné (Handmaid's Tale) a ve Slepém vrahovi se objevují "v jednom z příběhů". Slepý vrah je totiž veden ve dvou románových liniích, jakýchsi "podrománech". V tom prvním dvaaosmdesátiletá vypravěčka Iris vzpomíná na svůj život. Ústřední postavu v něm tvoří její sestra Laura, která je jakýmsi "iracionálním" dvojníkem vypravěčky. Sága rodiny z vyšších vrstev se časově rozpíná téměř přes celé minulé století. Na jejím pozadí se odvíjí kanadská historie. A tento dějinný horizont je doplněn tragicko-ironickým pohledem umírající Iris na stáří a naši současnost. Druhá románová linie je dílem Irisiny sestry Laury. Kromě tajného mileneckého svazku ženy z bohaté rodiny a komunisty zde najdeme i zmiňovaná fantastická vyprávění, v jejichž centru stojí "brakový příběh" slepého vraha - bývalého tkalce koberců a němé dívky, která má být obětována. Z letmých náznaků se postupně odhaluje překvapující tajemství románu a rozsah tragédie obou protagonistek.

Více péče, prosím!

Atwoodová hojně využila různých postupů současného románu. Zdůrazňuje složitý vztah dějin a paměti - jedním ze stěžejních motivů je zde motiv fotografie, jenž postupně s dalšími prvky románu obrací pozornost ke zprostředkovanosti našeho vnímání historie i našeho vlastního života. Nechybí téma psaní ani reflektované využití mýtu a alegorie. Přesto tu nenajdeme onu frivolní hravost, jež bývá typická pro postmoderní romány. Slepý vrah je čtivý text, který vtahuje do hry nerozhodnutelných otázek. Do jaké míry ničí historie a společenské konvence náš život, a co je naopak pouze naším dílem? Je oběť nevyhnutelná a jaký má smysl? Není hranice mezi racionálnem a iracionálnem jen další společenskou konvencí? Slepý vrah je vyzrálým textem vyzrálé autorky. Totéž bohužel nelze říci o překladu. Texty Atwoodové nejsou pro překladatele jednoduchým úkolem, vyžadují zkušenost a invenci. Ve Slepém vrahovi autorka pracuje s anglickými hovorovými výrazy z doby před druhou světovou válkou a využívá mnohá přísloví a rčení. Překladatelé i redaktor podali nevyrovnaný výkon. Řemeslně slušně zvládnuté pasáže střídají nešikovnosti i vyslovené chyby jazykové i věcné. Není možné podat tu podrobný výčet prohřešků, takže jeden za všechny: Djuna Barnes, Elizabeth Smart i Carson McCullers, o nichž se vypravěčka zmiňuje, nejsou známí "autoři", nýbrž "autorky" - je sice možné se přít o to, zdali by se jejich příjmení měla přechylovat, ale "y" ve shodě přísudku s podmětem si zaslouží. Škoda, že na vydání překladu tohoto snad dosud nejlepšího románu Margaret Atwoodové nebylo vynaloženo o něco větší úsilí.

Margaret Atwoodová: Slepý vrah. Přeložili Soňa Nová a Ondřej Poduška. BB art, Praha 2001 (fakticky 2002), 400 stran, náklad neuveden, cena 199 korun.




Margaret Atwoodová - Muzeum zkamenělin

02.11.2002 - HANA ULMANOVÁ (MF Dnes)

Kanaďanka Margaret Atwoodová (1939) je spisovatelka nejen obletovaná akademiky či feministkami, ale též hojně čtená. To je dnes malý literární zázrak. Děj všech jejích klíčových próz je zasazen do Kanady a onen "kanadský element" v příbězích hraje svou roli (jako třeba drsná příroda v románu Z hlubin). Ale k zásadním konfliktům dochází v nitru ženských hrdinek a nosný příběh se vždy odvíjí jak na povrchu, kdy se postavy zaplétají do složitých přediv manželských a mileneckých svazků, tak uvnitř, kde se nikdo neukryje před otázkami pátrajícími po smyslu vlastního života a bytí obecně. Román Muzeum zkamenělin v tom není výjimkou.

Víra ve špatné ženy

Místo: Toronto. V zimě tu vládne třeskutý chlad, létě nesnesitelné vedro, přičemž přírodní rytmus nese v Muzeu zkamenělin i jistý význam symbolický. Čas: druhá polovina sedmdesátých let. S dědictvím anglosaského puritanismu se začíná střetávat rodící se multikulturalismus. Definitivně se rozpadají zbytky patriarchální společnosti, zastoupené v Muzeu zkamenělin především tetičkou Muriel, jež pamatuje časy, kdy dívky na univerzitě studovaly nauku o vedení domácnosti. Mladší postavy reprezentují úplně jiný svět. Lesja je posedlá svým oborem v titulní instituci (tedy v "muzeu zkamenělin"), hlavní postava Elizabeth je schopna bez uzardění o jednom z mužů říci: "Zacházela jsem s ním tak, jak muži zacházejí se ženami." Spíše než ztělesněním všech ctností je ženou ovládající manévry a taktizování. Atwoodová ve své přednášce z roku 1994 řekla, že zatímco viktoriánští umělci črtali protagonistky v dichotomii panna, anebo děvka, určité feministické křídlo od spisovatelek požaduje perfektní ženy, a ty ona nemůže vystát. Podle jejího názoru potřebujeme ženy, které se chovají špatně, neboť jedině ty narušují statický pořádek. A taková je i Elizabeth: navenek vzorná matka a pracovnice, která skvěle plní své role a umí kontrolovat a využít i moc a sílu v jazyce, jedná-li s partnery. Na druhé straně bytost zoufalá, zmítající se v zajetí pudů a tužeb a v totální deziluzi a beznaději, kterou při životě drží patrně jen děti. Ztráta jakékoli motivace či významu však nepostihla jen ji - v "celosvětovém" měřítku zasáhne i bývalého právníka Nata, který se na protest či na znamení rezignace rozhodne živit ruční výrobou dřevěných hraček, zatímco jeho matka se svou mapou všech hrůz pověšenou doma na zdi představuje zase opačný extrém.

Škoda obráceného pořadí

Přesto román nevyznívá tak pesimisticky - a pokud nechceme prozradit zápletku, musíme tento fakt přičíst zejména vypravěčskému mistrovství. Byť se struktura románu zdá na první pohled zřejmá (úderně krátké kapitoly jsou vždy opatřeny jménem hrdiny a časovým údajem), číhá na čtenáře překvapení takřka na každém kroku. Nečekaná a působivá jsou spojení mezi větami a odstavci, nejednou se vynoří fascinující představa ("Zavrčí a proskočí sklem"), textem prostupuje smysl pro temný humor a ironii. Český překlad pořízený Viktorem Janišem je barvitý i strohý zároveň, což koresponduje s duchem originálu; svazek je navíc vybaven zasvěceným doslovem Ladislava Nagye. Bedlivějšímu oku však neunikne, že v Muzeu zkamenělin se opakují motivy z románu Slepý vrah - či spíše naopak: anglicky vyšlo Muzeum zkamenělin v roce 1979, Slepý vrah předloni (a česky vloni). V obou dílech má významnou úlohu motiv uvěznění (tj. dům "lepší rodiny") a v obou se vyskytuje tajemně vášnivý milenecký vztah; v obou narážíme na postavu muže-idealisty, v obou se - pravda, v různých variacích - rozehrává charakterové rozvržení dvou sester, přičemž jedna z nich je ta "hodná", konformní, a druhá ztělesňuje rebelku. Obdobným způsobem se vydáváme do minulosti, kde snad lze rekonstruovat příčiny veškerých traumat, a skoro totožné jsou i některé techniky vyprávění. Jediný zásadní rozdíl mezi oběma díly asi spočívá v tom, že v Muzeu zkamenělin děj příliš negraduje, a čtenářovo napětí tudíž nestoupá; místo strhujícího finále, jímž disponuje Slepý vrah, spíše mizí do ztracena. Jako by si v Muzeu zkamenělin Atwoodová jen vyzkoušela jisté principy, které pak k dokonalosti dovedla až v kuse vrcholném. Škoda toho "načasování": kdyby i u nás vyšlo Muzeum zkamenělin o dvacet let dříve než Slepý vrah, nebo kdyby nevyšlo pouhý rok poté, dojem by pak byl stoprocentní.

Margaret Atwoodová: Muzeum zkamenělin. Přeložil Viktor Janiš, redigoval Richard Podaný, doslov napsal Ladislav Nagy. Euromedia Group - Odeon, Praha 2002, 320 stran, náklad a cena neuvedeny; prodává se za 229 korun.




Margaret Atwoodová - Modrovousovo vejce

18.10.2002 - PETR FANTYS (MF Dnes)

V povídkách věhlasné, i u nás hojně překládané kanadské prozaičky a básnířky Margaret Atwoodové (1939) se objevuje rys, který je autorka ve svých románech bezpochyby nucena do jisté míry potlačovat. Jde o drobnohledné detaily, přesnost jazykového výrazu a jakousi fragmentárnost, která nakonec směřuje k propracovanému a celistvému tvaru. Jestliže exaktnost jazyka v jejích povídkách bývá přirovnávána k "brusu na skle", je nezbytné dodat, že symetrie celkového vzoru není prvoplánová a jednoznačně rozeznatelná. A to neplatí pouze pro jednotlivé texty nedávno česky vydaného souboru Modrovousovo vejce, nýbrž i pro jejich celkové uspořádání. Jen na okraj: překlad Modrovousova vejce pořízený Martinou Kotrbovou, známou hudební publicistkou, nezáří ani nepohoršuje, ovšem zasloužil by si preciznější práci s jazykem. V řazení textů sbírky je patrná jistá časová posloupnost. V úvodní povídce, nazvané Významné okamžiky v životě mé matky, i v závěrečné Objevitelské družině se objevují reflexe vztahu k rodičům, nicméně i v nich rozeznáváme základní tendenci ostatních textů souboru: totiž zkoumání možností soužití ženy a muže, možnosti samoty, či svobody zbavené formujících stereotypů. Autorka tyto možnosti analyzuje u postav různého založení i věku - od pubertální lásky po překomplikované (či naopak příliš zjednodušované) milenecké a manželské vztahy. Povídky jsou komponovány z útržků jednotlivých dějů, nebo spíše situací v různém čase, mezi nimiž nebývá jednoznačná spojitost. Jsou jakýmsi roztěkaným putováním myslí ústředních postav, které se nakonec skládá v celistvější (i když stále jaksi rozostřený) obraz osobnosti a jejího vnímání. Rozhodující roli v těchto pohledech hraje ostře vnímaný detail, ironická paralela či originální metafora, která získává formu drobného zjevení a často slouží k hlubší charakterizaci postav. To, co jednotlivé povídky formálně spojuje především, je přítomnost jakéhosi ústředního odhalení, které figuru vede k tušení pravého stavu věcí. Někdy je to vědomí moci, kterou nad člověkem mají společenské konvence či konkrétní lidé a jež ho nevyhnutelně vede do pasti (povídky Hurikán Hazel, Loulou aneb Domácí život jazyka). Jindy toto tušení naruší křehkou rovnováhu, již člověk vnutil sobě ve vztahu k jiným (Šereda, Dva příběhy o Emmě, Modrovousovo vejce, Východ slunce). V tomto odhalení se zjevuje strach z budoucnosti - vědomí rozpadu, uprostřed něhož se postavy v rozličných životních situacích snaží přežít. Tyto apokalyptické motivy se v Modrovousově vejci netýkají jen člověka a jeho vlastního života, ale i současné civilizace jako takové. V povídkách se vynořuje nerovnováha, bezvýchodnost současného světa a nenápadně se staví do kontrastu s "přírodní zkušeností", jež se nám stále více vzdaluje. S Margaret Atwoodovou je a bylo skloňováno slovo feminismus na mnoho způsobů. Její literární tvorba, eseje a publikované přednášky však nemají s militantním feminismem - jestli vůbec něco takového může existovat v dobré literatuře - nic společného. V Modrovousově vejci pochopitelně převažují ženské postavy a jejich očima jsou muži často charakterizováni jako sebestředné, ješitné, uzavřené, někdy až směšné a hloupé bytosti. Jenže Atwoodová zároveň narušuje každé pevně stanovené schéma. Ženy se stávají obětí vlastních představ a chyb a především jsou bezvýchodně rozpolceny mezi svou "svobodou" a různými formami touhy po mužském protějšku. Mužské postavy se často projevují nikoliv jako "monstra", nýbrž jako cizinci, jejichž city, myšlení a tužby jsou neproniknutelné a mohou se projevit jen náznakem (Modrovousovo vejce, Šarlatový ibis). Atwoodová vymezuje propast mezi mužským a ženským světem, nicméně vzájemné působení těchto světů nevyznívá jednoznačně. Soužití mužů a žen se v jejím podání stává spíše obecně lidským problémem a spočívá v nutnosti a zároveň časté nemožnosti vyrovnaných vztahů mezi oběma pohlavími ve světě, který nás zavedl do "pastí egoismu".

Margaret Atwoodová: Modrovousovo vejce. Přeložila Martina Kotrbová. Volvox Globator, Praha 2002, 212 stran, náklad a cena neuvedeny.




Margaret Atwoodová - Žena k nakousnutí

26.09.1998 - PETR MATOUŠEK (MF Dnes)

Evropou obchází strašidlo feminismu, avšak jen málokdo tuší, co přesně se skrývá pod jeho maskou. Namísto toho, abychom zkoušeli pochopit, proč hlavní proud hnutí usiluje o odstranění staletých stereotypů, podporujeme jeho bubáctví ochranářskými gesty. Asi nejpřesvědčivější stylistka současného anglického jazyka, Kanaďanka Margaret Atwoodová, v důsledku toho slízla další bodyček, poněvadž její čtvrtá do češtiny přeložená próza The Edible Woman vychází s podbízivým titulem Žena k nakousnutí. Vnímavější publikum uzná, že jde o něco fatálně jinšího než Jedlá žena nebo Žena k snědku. Podobně lyrické džiu-džitsu už týž nakladatel s překladatelkou provedli před třemi lety s autorčiným románem The Robber Bride (Loupežnická nevěsta), jehož módní záhlaví Loupení jehňátek rezignovalo na mytologické prvky, jež text vztahovaly k Schillerovi a Weltyové. Zámořští agenti s edičními právy by se tedy měli občas obtěžovat zjistit si, čeho všeho jsme u Vltavy schopni. Uznejme však, že průzračný a gradující příběh si tím rozšíří okruh čtenářů v zemi, která nebývá vůči píšícím ženám pokaždé nejvstřícněji naladěna. A to i navzdory tomu, že ne úplně dokonalý překlad oplývá řadou lexikálních prvků ryze brněnské povahy. Prozaická prvotina z roku 1969, do níž spisovatelka nepadala střemhlav, nýbrž v ní úročila hvězdný básnický nástup, už naznačuje její klíčová témata: odmítání společenského konformismu a obhajobu práva být jiný než ti ostatní. Ve vztahu mužsko-ženském se to pak projevuje podminováním a v pravé chvíli explodováním zažitých partnerských mustrů. Dobrá zpráva pro všechny strašpytle: jakkoli si Atwoodová řádně nabrousila pero, nikdy nezachází za přirozenou mez věcí a jednání postav důsledně objektivizuje. Pokud to látka dovolí, raději se postupně vysmekne z první osoby, neboť ví, že vyplakaná bolest na "choulostivé" feministické téma vzbouzí nejspíš jen zatvrzelost. Protože její prózy zpravidla vykazují až živelnou sémantickou energii, není divu, že protagonistka románu, vysokoškolačka Mariana McAlpinová, pracuje v reklamní sekci potravinářského závodu, odkud chodí statisticky zapisovat chuti a motivace zákazníků. Navíc má před svatbou, která v ní hlodá mnohými "ale". Snoubenec Petr sice není žádný macho, jenže nejraději by ji celou pohltil, přetvořil k obrazu svému a poté nosil jako doplněk vlastní dokonalosti. Ani o další mužské figury se mladá žena nemůže opřít: upřímný intelektuál Duncan se zmítá v propastech samoty a Len se proměňuje ve smutného paňácu poté, co se stal předmětem lovu programové svobodné matky. Toto rozložení sil v dívce postupně vybuduje děs ze všeho, čím nás svět krmí, nicméně zůstává ještě sdostatek potměšilá, aby svou situaci dokázala vtipně glosovat. "Obyčejní lidé" by její stav dozajista označili za neurotickou anorexii hodnou ambulantní léčby, kdežto Atwoodová na hrdince ukazuje, jak se svými skromnými silami dokáže životu postavit a opevnit se před stádní kulturou. Jak se dokáže propojit s iracionální vrstvou osobnosti a nalézt v této syntéze skutečnou podobu své duše. Podle spisovatelčiny krajanky Rosemary Sullivanové bývá tento div ne mystický chvat přítomný ve valné většině děl Atwoodové, což naši čtenáři poznali z četby románu Ublížení na těle a zejména prózy Z hlubin. Poddajná Mariana, cítící se jako pouhý předmět spotřeby, se totiž jednoho dne vymaní z otupělosti a ukuchtí partnerovi výmluvnou krmi: dort ve tvaru ženy. Ten akt bezmála starodávné tělesnosti, v němž zaznívá leccos z obřadnosti přírodních národů, Petr pochopí a odchází. Duncan, jenž vzdor všem svým tikům bral Marianu jako sobě rovnou, ho takto nevnímá, nýbrž ho s bohorovným klidem spořádá. Závěr tudíž zůstává viset stejně jako v autorčině následující knize Z hlubin na předposledním, nestabilním akordu: doufáme, že se jejich světy nakonec vezmou za ruce. Samozřejmě, že mezi billboardy.

Margaret Atwoodová: Žena k nakousnutí. Přeložila Drahomíra Hlínková. Nakladatelství Šulc a spol., Praha 1998, 248 stran, náklad neuveden, cena 109 korun.




Margaret Atwoodová - Z hlubin

31.07.1998 - JIŘÍ HANUŠ (MF Dnes)

Přestože v Kanadě považují Margaret Atwoodovou už několik desetiletí za svou nejvýznamnější spisovatelku, román Z hlubin, pečlivě vypravený v edici angloamerických autorů nakladatelství Argo, je teprve jejím třetím dílem přeloženým do češtiny (po Ublížení na těle a Loupení jehňátek). Ačkoli kniha Z hlubin vyšla anglicky poprvé před šestadvaceti lety, je to díky tématu i prostředí jednoznačně dílo nadčasové a nadále působivé. Čtenáře málo obeznámeného s Kanadou zpočátku zaujme život lidí na okraji divočiny, protiklad francouzského a anglického prvku, obava z roztahovačných Američanů na jihu a zášť vůči nim. Uprostřed románu však dochází ke zvratu. Hlavní hrdinka (autorka neprozradí její jméno) a vypravěčka příběhu v jedné osobě vyrůstala s rodiči vysoko na severu v jezerní oblasti v primitivním srubu; zatímco ostatní dívky se učily balit kluky, ona zvládala umění přežít v divočině. V praktickém životě - jak přiznává - by jí bylo pomohlo spíš to první. S rodiči se přestala stýkat poté, co ji její ženatý milenec donutil k potratu. Pak se vdala, manželství však nevyšlo a rozvodem zcela ztratila svou dceru. Nyní se vrací do srubu hledat záhadně zmizelého otce. Přijíždí se svým druhem Joem, přítelkyní Annou a jejím manželem Davidem, městskými lidmi. Zatímco marně hledají jakoukoli drobnost, která by je přivedla na otcovu stopu, v kvartetu se rozehrává jemné předivo vztahů. Napohled ideální manželství Davida a Anny se ukáže plné podezíravosti, nevěr a výčitek. Hrdinka si uvědomí, že její soužití s Joem je spíše věcí zvyku a pohodlí a nemá s láskou mnoho společného. Oznámí mu, že po návratu do města se od něho odstěhuje. Hra se vztahy se nečekaně promění, když se proti vypravěčce při potápění vynoří z hlubin cosi podivného, velkého, těžkého, s mrtvýma otevřenýma očima. Vnitřně zřejmě ví, o koho jde, ale k smrti vyděšena to ve svých představách považuje za embryo, jemuž nechala vzít život. Když jí pak David s Annou přijdou do srubu oznámit, že rybáři vylovili tělo jejího otce, odmítá tomu uvěřit: domnívá se, že se jí David s Annou mstí, protože se nezúčastnila hrátek. V šoku od nich uteče, skryje se v lese, nechá je odjet a pak se několik dní pohybuje po srubu a lese nahá, zabalená jen do rozřezané přikrývky; spí pod listím a komunikuje s "nimi" - což mají zřejmě být její zesnulí rodiče. Bloudí po okolí téměř jako zvíře, živí se kořínky. Nakonec síly ze záhrobí zeslábnou, žena se vrací do srubu. Přichází pro ni Joe a vypravěčka už jen naznačuje, že se s ním asi vrátí do civilizace, do "zajetí v některé z jeho mnoha podob". Román Z hlubin je také o lásce a milování, ale ze zcela odlišného úhlu pohledu než spisy autorek Steelové nebo Fieldingové, takže si bohužel nezíská srdce (ani kapsu) tolika milionů čtenářek. Atwoodová píše značně znepokojivou prózu, v níž pozorný čtenář najde hned několik rovin. Petr Matoušek v zasvěceném doslovu vysvětluje vliv Northropa Frye a Carla Gustava Junga na autorčino dílo a vyzdvihuje určité feministické prvky v románu. Kniha se však dá číst i jako výpověď o křehké rovnováze lidské psychiky a jejím kolísání mezi příčetností a pomateností, mistrně popisovaná zevnitř, v první osobě. Zdá se, že hrdinka na reálné rovině prožívá cosi jako posttraumatický šok z otcovy smrti, který ji na několik dnů promění v nahé zvíře, jež žije vizemi a primitivními strachy a rozmlouvá s přeludy. Teprve když cítí, jak se v ní z hlubin vynořuje nový život dítěte, které záměrně počala s Joem, rozhodne se přežít - ale zdá se, že se vrací obohacená, že vidí svět lidí z odstupu a odmítá být obětí, odmítá dál přijímat jeho pravidla hry. "Hry se slovy, hry na vítězství a porážky už skončily." Jemná "kožešina slov", kterou Atwoodová používá, aby vyjádřila duševní pochody své hrdinky, je nicméně natolik mnohoznačná, spletitá a propracovaná, že se nedá jednoduše popsat. Musí se číst.

Margaret Atwoodová: Z hlubin. Přeložila Zuzana Mayerová, doslov Petr Matoušek. Argo, Praha 1998, 189 stran, 2500 výtisků, 179 korun.