Nicolas Ancion - Čtvrté patro

04.09.2002 - Ladislav Nagy (LN)

Belgický prozaik Nicolas Ancion dosud stačil vydat čtyři romány, jednu povídkovou sbírku a získat si oblibu hlavně u mladších čtenářů. Za svůj román Čtvrté patro obdržel cenu Prix de Lycéens. Próza nyní vyšla v precizním překladu Zory Jandové.

Schizofrenní město - na jedné straně luxusní výškové budovy, na straně druhé brlohy chudých, kdy obě části jsou odděleny tenkou, leč o to ostřejší cézurou. Ulice se mění v džungli, ve které mohou chudí jakž takž přežít jen díky tomu, že nic nemají. Bohatí jsou uzavřeni ve svých appartementech a kontakt se světem jim zajišťuje internet.

Nicolas Ancion Bez připojení nelze ani obstarat potraviny, poněvadž vyjít do džungle je životu nebezpečné. Je zajímavé, že takový obraz moderního velkoměsta se objevil téměř současně ve dvou francouzských románech - tím druhým je dílo Michela Houllebecqa Plošina. Zatímco Houllebecq podává tento obraz jako metaforu stavu společnosti, Ancionovi je výchozím bodem příběhu. Schizofrenní rozdělení města na dvě poloviny se zajímavě zrcadlí i na úrovni detailu. Stejně jako džungle dolního města znemožňuje život obyvatelům horního, tak horní město svými pracemi prováděnými na základě byrokratických rozhodnutí ničí životní prostor chudých. Hlavní příběh je situován do činžáku, který se rozpadá - podobně jako slavný dům Usherů. Nicméně rozpad tohoto domu nemají na svědomí žádné okultní síly, nýbrž prostě a jednoduše evropská byrokracie.

Už sám portrét tohoto domu a situace, ve které se jeho nájemníci nacházejí, jsou pronikavou kritikou všemocného bruselského úřednictva. Právě rozvoji byrokratického centra musí dům ustoupit, ovšem tak, že pouze spodek, vrchní patra mohou zůstat, a tak se začne s ubouráváním těch spodních, přičemž všem je jasné, co se stane s horními. Akorát se o tom nemluví, protože úřední lejstro je úřední lejstro. Právě v tomto bortícím se domě začíná zchudlý Thomas vyprávět své na lůžko upoutané ženě Marii příběh milostného vzplanutí mezi dvěma mladými lidmi.

Mezi jednotlivými kapitolami vyprávění se pokouší sehnat něco k jídlu, bojuje s majitelem domu, jenž jim do bytu nastěhovává další a další lidi, včetně ilegálních imigrantů. V jedné obzvlášť poutavé pasáži se Thomas pokouší vysloužit si nějaké jídlo tím, že vleze do kamionu plného odporných plazů a svůj obličej zkroucený hnusem a strachem vystaví obscénnímu pohledu kamery.

Když mu ovšem později majitel domu nabízí, aby mu půjčil na jednu noc Marii za život v nádherné vile mimo město, zhnuseně odmítá. Ancion přesvědčivě načrtává obraz společnosti, v níž neexistuje žádná společenská mobilita, a tak jediným způsobem zisku je - metaforicky řečeno - prostituce a pochlebování.

Lidé, kteří nemají to štěstí a nestanou v řadách vysoké byrokracie (jež svou všemocností nabývá až orientálních rysů), žijí své životy v začarovaném kruhu: není možné proniknout výš, snad jen na chvíli vystrčit hlavu nad hladinu a nadechnout se - a to tak, že se budou prodávat.

Nicolas Ancion: Čtvrté patro. Přeložila Zora Jandová. Praha, Mladá fronta 2002, 125 stran.