Sherman Alexie - Deset malých Indiánků

16.01.2006 - ONDŘEJ HORÁK (LN)

Postavy z Alexieho povídek pocházejí vždy stejně jako autor z indiánského kmene Spokane, nijak výrazně to však "neprožívají". O hlavním hrdinovi povídky Letové vzorce se tak dozvíme toto: "Jistě, byl registrovaným příslušníkem indiánského kmene Spokane, ale také byl plně uznávaným příslušníkem kompjuterovonotebookového kmene a kmene procházejícího bezpečnostními stanovišti a kmene vypůjčovatelů aut a kmene kyvadlové dopravy mezi letištěm a hotelem a také kmene uživatelů mobilních telefonů."

Básník "Harlan U vody" v úvodním Vyhledavači zas říká cosi o tom, že zatímco indiánští čtenáři v jeho díle stále zkoumali, zda je dostatečně indiánské, "běloši" jeho knihu četli právě proto, že byla napsána indiánem. Hlavní hrdina Života a doby Estelle Kráčí nahoře se vyjádřil ještě lapidárněji: "Na dlouhém seznamu věcí, co jsem, bych za uplynulých sedmadvacet let dal Indiána na třetí místo, za ,hořce zábavný' jako číslo dvě a ,nadrženej hajzl' jako číslo jedna."

Kouřové signály

Deset malých indiánků Sherman Alexie (1966) publikoval zatím nejvíce básnických sbírek, proslulost a čtenáře však získal především prózami a filmy. Podle jeho povídky Tak tohle je to, co znamená, když se řekne Phoenix v Arizoně vznikl film Chrise Eyreho Kouřové signály, dále vydal romány Reservation Blues a Indiánský zabiják a povídkovou knihu Nejsilnější Indián na světě. Nyní přeložený soubor Deset malých Indiánků pochází z roku 2003.

Už z výše citovaných sebecharakteristik lze vypozorovat, že Alexieho hrdinové nešetří ironií, sarkasmem a humorem. Vedle postav, které se neustále snaží o humor (jednomu z nich dokonce manželka přezdívala - samozřejmě ironicky - pan Sranda), se v těchto prózách také objevuje hned několik pasáží, v nichž je někdo označen za lháře či druhého musí ubezpečovat, že lhářem není. Lež a lháři - kategorie, jež dnes již znějí téměř archaicky. Postavami těchto próz odehrávajících se ve státě Washington jsou studenti, bezdomovec, úspěšný obchodník či zestárlý basketbalista -všichni někde na půli cesty mezi společenstvím svého kmene v rezervaci a "normálním" světem, v němž jsou menšinou.

Obdivně šeptat Usámovo jméno

Sherman Alexie Nejvíce pozornosti však jistě přitáhne próza Kdo mi to dosvědčí?. Po teroristickém útoku v restauraci se otřesená žena ocitá v bytě muže, jenž ji zahlédl, jak se snaží z místa neštěstí zmizet. V bytě se pak začíná odvíjet podivný rozhovor. Nejenže je tento muž oním nenapravitelným "panem Srandou", ale žena mu také vyjeví svůj pohled na neštěstí z 11. září 2001: "Řekněme, že ten den zemřelo dvanáct set lidí. Kolik chlapů z nich podvádělo svoje manželky? Možná pár set. Kolik z nich bilo své děti? Další stovka, souhlasíte? A co když jeden z těchhle hajzlů svoje děti zneužíval? Nemyslíte, že někde v těch věžích byl nějakej hnusnej hajzl, který se v noci vkrádal do dceřina pokojíku a znásilňoval ji do zadku?... Nemyslíte, že existuje nějaká dcera, která tu chodí kolem a šeptá si něžně a obdivně Usámovo jméno?"

Prózy se Alexiemu většinou "rozlévají" do šíře - od povídky se asi obvykle neočekává, že postihne mnohaletý vývoj hlavního hrdiny. To je však záležitost povýtce technická, která je během čtení naprosto zapomenuta. Alexie má totiž přirozený talent vyprávění, do jehož víru nás pomalu, ale jistě vtahuje -a nejde rozhodně o nějaké povrchní okouzlování exotickými detaily z indiánského života.

Dobrému vyznění knihy napomáhá také hutný třicetistránkový doslov, který se věnuje nejen Shermanu Alexiemu, ale rovněž historii indiánské literatury. Nechybí zmínka efektní dobové charakteristiky účasti Afroameričanů ve válce ve Vietnamu: "Bílý muž posílá černého muže zabíjet žlutého muže, aby ,bránil' zemi, kterou ukradl rudému muži!"

Sherman Alexie: Deset malých Indiánků. Přeložil Luboš Snížek. Maťa, Praha 2005, 326 stran.