Michal Ajvaz - Prázdné ulice

15.01.2005 - Jan Nejedlý (LN)

Tvář spisovatele Michala Ajvaze (*1949) na přebalech knih se postupem času proměňuje, jeho texty příliš ne. Stále krouží kolem stejných témat a posedlostí.

Prazdné ulice Ajvaz se na samém sklonku normalizace vynořil ze stojaté literární hladiny jako fantastický lachtan. V zubech držel básnickou sbírku s matoucím názvem Vražda v hotelu Intercontinental (1989), v níž předznamenal konstanty své poetiky: Přečetl jsem Kritiku čistého rozumu, / Fenomenologii ducha a Krizi evropských věd: / když jsem obsah těchto knih zapomněl, proměnil se mi / v rozsáhlý eroticko-dobrodružný román, / který se odehrává v Praze, v Istanbulu a v Malajsku / a který končí scénou, v níž hlavní hrdina / - psanec, pronásledovaný po světě oddílem japonských nindžů - / leží se svými dvěma plavovlasými milenkami v posteli / na palubě jachty, houpající se / na noční hladině Vltavy u Střeleckého ostrova...
Čtyřicetiletý debutant tehdy poprvé sklenul most mezi filozofií a verneovkami či indianajonesovkami. Nebyl to však akt surrealistického zběsilce, nýbrž formálně ukázněného, kultivovaného autora, jehož tíhnutí k fantasknu bylo a je vždy hluboce promyšlené. Po básnické prvotině následoval soubor povídek Návrat starého varana (1991), román Druhé město (1993), dvě novely ve svazku Tyrkysový orel (1997) a fiktivní cestopis Zlatý věk (2001).
Souběžně autor publikoval svazky esteticko-filozofických studií (Znak a bytí, 1994, Tiché labyrinty, 1996, Tajemství knihy, 1997, Sny gramatik, záře písmen, 2003, Světelný prales, 2003), které tvoří druhou stranu téže mince. Jakého ražení?
Ajvaz je racionalista, jenž stojí v opozici vůči povrchní racionalitě a logice, který problematizuje tradiční pojetí reality, řádu a chaosu. Jako nástroj poznání užívá imaginaci. Zajímá ho, jak se zhmotňují obrazy a znaky, jak věci dokážou vypovídat o člověku i jak lze trhlinami ve skutečnosti zahlédnout ty nejfantastičtější děje, "druhý svět". Chaotická fantazie dle autora vposledku regeneruje náš vztah ke skutečnému řádu světa.
Možná že v kontextu moderního umění a myšlení neříká Ajvaz nic převratného, ale způsob, jakým to činí, je pozoruhodný. A nyní tedy předkládá čtenářům další variaci na své téma.

Ztracená dívka

Vypravěčem románu Prázdné ulice je spisovatel v tvůrčí krizi. Jednoho dne se mu při procházce městem zabodne do nohy podivný předmět - jakýsi dvojitý trojzubec, který uvede do pohybu turbulentní vír událostí. Emblém trojzubce spisovatel záhy spatří na spořiči obrazovky počítačového grafika. Ten jej vytvořil podle malby, na níž se trojzubec občas zjevuje a zase mizí. Tajemný obraz visí v domě literárního kritika, někdejšího věrozvěsta socrealismu a zavilého nepřítele imaginace (sic!), jemuž se za záhadných okolností ztratila dcera. Spisovatel vypátrá malíře obrazu, zjistí, že stejný trojzubec měla vytetovaný na těle pohřešovaná dívka, čímž začíná spletité pátrání po nezvěstné i po tajemství trojzubce. Trvá pouhých osm dní, ale zabere víc než pět set stran.
Při luštění rébusu dívčina zmizení se dostaneme - ať už v ději samém, či v odkazech na jiné fiktivní příběhy - mimo jiné k výrobci mizejících barev, hledačům pirátského pokladu, tajnému bratrstvu, podmořské soše, knize s mizejícím textem či tajným dvířkům v zadní stěně knihovny, což je příznačný motiv, neboť Ajvaz chce programově sestoupit kamsi za příběhy, k jejich společnému vejci či prameni. Je přesvědčen, že nakonec se všechny příběhy někde za obzorem setkávají a teprve v této říši beztvarých šelestů, šepotů a šumů lze porozumět řeči světa.

Bludiště příběhů

Michal Ajvaz Architektura románu připomíná labyrint či obří puzzle. Místo zmizelé dívky nachází spisovatel vždy jen trs nějakého příběhu spojeného přízrakem trojzubce, a před námi tak roste gigantická skládačka s mnoha neznámými políčky, na jejíž konečné sestavení spotřebuje tvůrce celou druhou část knihy. A není divu: děj románu se složitě větví, události se propojují v bizarní následnosti, řečiště příběhů do sebe vtékají a zase se rozdělují, najdeme tu mnohá slepá ramena, falešné odbočky, častým efektem je kniha v knize, příběh v příběhu. Zkrátka, jestliže podobnou knihu-organismus či knihu-rébus Ajvaz popisoval v předchozí próze Zlatý věk, teď se ji pokusil in natura realizovat.
Kniha vůbec je pro autora podstatnou rekvizitou i metaforou. V Prázdných ulicích se objevuje např. projekce knihy jako lidské paměti, či dokonce života jako takového. Vypráví se tu o záhadném románu, který je napsán inkoustem, co po měsíci zmizí, a zůstanou po něm jen vzpomínky v nejisté čtenářově paměti. Podobně jako když člověk zmizí ze světa dveřmi smrti a přejde do šalebného prostoru paměti svých blízkých. Také tu najdeme motiv knihy, jež má na stovkách prázdných stran rozeseto jen několik osamocených slov. Z útržků pak ve vnímateli vyrůstají svébytné kompozice - prázdná místa lze totiž vyplnit vlastními sny a představami. Tyto motivy jsou navíc vtipně naroubovány na absurdity socialismu, zvláště na mytologii neoficiální kultury. Informační vakuum tehdy rodilo bizarní pověsti (kupříkladu kolem Plastiků, Kissáků či třeba legendární skupiny Žabí hlen), kusé či zkreslené zprávy si kolektivní fantazie dosnila v barvité mýty. Mizející text románu zase odkazuje k tehdejší cenzuře a ničení knih. Atd. A přece tu nelze nevidět jeden paradox: Ačkoli Ajvaz často píše o fragmentárnosti, neuzavřenosti a mnohoznačnosti (viz různé výklady významu trojzubce), není v kompozici jeho díla pro prázdný prostor či nedořečenost místa. Každou potenciální skulinu autor ucpe roubíkem fantaskna či filozofické reflexe. Vše se pečlivě, až starosvětsky doskládá opravdu jako puzzle. Zde tajemství nežije, je pouze popisováno.

Na hranici možností

Je to syndrom nejméně posledních tří autorových próz: ajvazovský svět vás do sebe vtáhne jako vír, ale s poslední stránkou vás vyplivne zpátky do reality bez proměny: divadlo skončeno, jděte domů, zapomeňte. Slast z doznívání, ozvěn či průniků se současností se příliš nedostavuje. Nevím přesně, čím to je. Jestli papírovostí postav, nulovou psychologií, inflací meyrinkovsko-borgesovské fantastiky a exotiky, či snad tím, že se autor už v některých motivech opakuje a přestává překvapovat. Dravý proud imaginace se mu také ne vždy nakonec podaří svést do uvěřitelných všedních relací.
A navíc: Ajvazovy "pravdy" jako by platily jen v režimu jeho jazyka a světa. Když se z něj vyskočí - jako to před časem udělal v recenzi Zlatého věku ve Tvaru plebejský kritik Alois Burda -, jejich zář bledne a magično přestává fungovat. Co lze vyčítat speciálně poslednímu románu, je dosti mechanická vypravěčská strategie: bloky promluv různých vypravěčů se střídají jako historky u krbu pospojované jen předvídatelnými vycpávkami. Autor by měl dbát i na přístupný rozsah a strukturu díla, Prázdné ulice se ocitají na hranici čtenářských možností.
Přes výše řečené výtky se však všechno ve mně vzpírá, abych skončil kritikou. Natolik je Michal Ajvaz svébytný autor, který se vymyká sezonním módám a vlastně i klasické beletristické produkci vůbec. U něj rozhodně nejde o kalkul, o žádný apartní magický realismus na export.
Ajvaz je autor vidoucí a vědoucí, který poctivě promýšlí své vize, byť tak činí dnes již poněkud ohranými rekvizitami a postupy. Ale možná se nakonec ukáže, že Ajvazovy knihy byly hlubším pochopením reality než u většiny jeho současníků. To, co teď nazýváme obehraností, zítra možná nazveme věrností sobě samému. Nechme Ajvazovy knihy trochu zestárnout.

Michal Ajvaz: Prázdné ulice. Vydalo nakladatelství Petrov, Brno 2004. 536 stran.